Lípa je českým národním stromem, je symbolem svobody a samostatnosti českého národa. Její dřevo je měkké a hodí se k řezbářské práci, její květy jsou medonosné a krásně voní, její vzrůst je vznešený a přitom pokorný. Takový je i český národ, protože jej Bůh takto zformoval. Jaký byl růst českého národa, jak se přenášela míza života během dějin, o tom bude následující příběh.

 

To, co činí strom živým je míza. Bez mízy je strom jen kus mrtvého dřeva bez života. Bez mízy strom usychá, je bez listí a bez ovoce. Míza strom oživuje, činí ho krásným a plodným. Tak i český národ roste jen pokud má mízu Ducha svatého, která národ obživuje a protéká od kořene přes kmen do jednotlivých větví a větviček. Život přitéká k současné generaci Čechů skrze předky, kteří ve své době byli napojeni na pravý kmen, kterým je Ježíš Kristus, nesli ovoce a jejich ovoce v národě zůstalo dodnes.

 

Ježíš je hlavním zdrojem života a mízou ve stromě je Duch svatý. Ježíš řekl: Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař… Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jsme ratolesti… Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo… (Jan 15:1,4,5,16) První Ježíšovi učedníci pochopili tento odkaz a nechali do sebe proudit moc Boží skrze Ducha svatého, kterého přijali o Letnicích. To je vedlo k tomu, že nesli ovoce, které zůstalo až podnes v podobě církve a odkazu Nového zákona, který sepsali pod vedením svatého Ducha. Také apoštol Pavel přinesl ovoce sborů, které založil v Malé Asii a Evropě.

 

Jedna z církví, která povstala jako ovoce Pavlovy služby byl sbor v Tesalonice. Toto ovoce však přineslo další a další ovoce, až roku 863 vyšli z Tesaloniky bratři Cyril a Metoděj a přišli na Velkou Moravu jako misionáři. Tito bratři Slovanům zvěstovali evangelium jejich jazykem a to bylo v té době něco neobyčejného. Bratři ze Soluně vytvořili Slovanům písmo, aby jim v něm mohli předat psané slovo Boží – Bibli. Kníže Rastislav pozval Cyrila a Metoděje, aby přinesli živou křesťanskou víru do země, která byla v té době velice pohanská a lidé uctívali mrtvé modly.

 

Český národ se napojil na kmen Pána Ježíše Krista a jeho apoštolů a v tu chvíli začala téci živá míza českým národem. Český národ přinesl první ovoce Bohu. Z této staré slovanské církve vyrostl proutek české reformace, která usilovala o obnovu v té době již zcela zkažené církve, jež sice měla politický vliv, ale nenesla již ovoce Ducha svatého, stala se mrtvým dřevem. Můžeme dokonce říci, že po rozpadu Velkomoravské říše česká lípa utrpěla porážku, avšak nebyla zničena.

 

Po pěti staletích vyrašil proutek z kořene Metodějova a Cyrilova na pařezu prvního křesťanství v Milíči z Kroměříže, který se stal otcem české reformace. Milíč se vzdal bohatého života ve slávě, aby kázal ve středověké Praze svá ohňová slova, která přivedla mnoho lidí k pokání a změně života. Milíč vybudoval v centru Prahy, na místě, kde dříve stály nevěstince, Nový Jeruzalém, kde bylo Boží království v takové slávě, že každý, kdo tam vstoupil říkal, že tam je skutečně Bůh. Obrácené prostitutky a studenti tvořili jádro této komunity svatosti. Svatost byla hlavním tématem Milíčových kázání. Ohnivá slova Milíčova zapálila srdce Matěje z Janova a Tomáše Štítného, dvou svatých mužů, kteří vzali Boží slovo vážně a začali ho žít. Jejich spisy rozšířily Milíčovu myšlenku lásky a úcty ke každému životu do celého českého království.

 

Z modliteb těchto svatých mužů a jejich následovníků vyrostlo nové hnutí. Padesát metrů od Nového Jeruzaléma byla postavena Betlémská kaple s účelem kázání živého Božího slova v českém jazyce. V této kapli začal roku 1402 kázat mladý muž jménem Jan Hus. Jeho kázání zanedlouho zaujala všechny obyvatele Prahy, která byla královským městem, donedávna dokonce císařským a tudíž centrem Evropy. Hlavním poselstvím Jan Husa bylo volání k opravdovému a ryzímu životu podle příkladu Pána Ježíše a jeho evangelia. Český národ nalezl v Janu Husovi proroka, který ukázal národu jeho národní poslání. Toto poslání spočívá v lásce k pravdě, životě v pravdě, to znamená životu, kde myšlenky, slova a činy jsou v přirozeném a naprostém souladu. Hus vytyčil svému národu cestu, která je cestou radikálního následování Ježíše Krista beze strachu z následků této rozhodnosti. Hus vyzval Čechy k milování pravdy, která je zosobněna v Ježíši Kristu, který řekl: Já jsem ta cesta, pravda a život. Věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a nakonec od smrti věčné… Stůjte v poznanaé pravdě, která nade vším vítězí a mocná je až na věky… Milujte se a pravdy každému přejte!

 

Praha byla v Božím ohni, každý mluvil o kázáních Jana Husa a český národ začal nést hojné ovoce lásky k pravdě. Tím ovocem byla svatost, čisté srdce. To bylo nemilé nepřátelům pravdy, takže začali bojovat proti Janu Husovi a jeho přívržencům, husitům. Jana Husa postupně opustili arcibiskup i král a byla na něj uvalena klatba, takže musel z Prahy odejít. Byl předvolán před všeobecný koncil do Konstance, aby se tam zodpovídal z kacířství. Tři čtvrtě roku na něj naléhali, aby odvolal své učení, ale on nemohl, protože odvolání bez vnitřního přesvědčení by považoval za zradu svého svědomí, svého Boha i svého národa. Byl upálen na hranici dne 6. července 1415. Před svou smrtí zpíval chvály Bohu a veřejně a nahlas vyznal, že pro tu pravdu evangelia, kterou celý život kázal, chce toho dne vesele zemřít.

 

Husova smrt byla novou mízou, která vnesla sílu a plodnost do českého stromu. Češi se sjednotili a 452 příslušníků šlechty vyjádřilo ve stížném listu kostnickému koncilu svůj nesouhlas s upálením muže svatého a spravedlivého. A začala válka. Spojenecká vojska evropských národů několikrát vtrhla do českého království a snažila se národ „kacířů“, srovnat se zemí. V čele českých vojsk stál jednooký vojevůdce Jan Žižka, který všechny bitvy vyhrál a husité někdy zvítězili pouhým zpěvem křesťanských chorálů, před kterými se nepřátelé v hrůze obrátili na útěk.

 

Češi byli v Evropě známí jako odvážní lvi. Ne nadarmo mají ve svém znaku lva. Říkalo se, že Češi bojují jako generálové, když jeden padne, hned je deset dalších připraveno postavit se na jeho místo. Také se říkalo mezi národy rčení: Copak jsem Čech, abych mluvil pravdu? Sám Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., který tajně v té době pobýval v Čechách, napsal, že Češi milují Bibli, čtou si ji v rodinách a žijí podle toho, co čtou. Napsal, že kdejaká venkovská žena zná Bibli lépe, než italský kněz. Češi milovali zpěv oslavných písní. Zpívali si při práci a v písních oslavovali Boha. Země změnila svou tvář působením Boží mízy, která vtékala do českých ratolestí.

 

Přesto násilí nebylo cestou, kterou vytyčil Jan Hus a kterou Bůh připravil pro český národ. Nastal úpadek, po vyhraných bitvách byla země zničená izolovaná a rozdělená zevnitř. V bitvě u Lipan se proti sobě Češi postavili a radikální křídlo, které se nazývalo táboři, bylo poraženo. Po této prohrané bitvě nestal rychlý duchovní úpadek národa, který tolik miloval Kristovu pravdu a společnost se ve své většině navrátila ke starým zvykům prázdého náboženství bez obsahu.

 

V ten čas se z roztroušených skupin věrných Kristových následovníků utvořila Jednota bratrská, která odmítla cestu násilí a postavila svůj základ na dokonale čistém učení Ježíše Krista, které shrnul ve svém kázání na hoře. Petr Chelčický odhalil již po celém světě zarostlou cestu čisté lásky, pokory a skromnosti a Čeští bratři se na tuto cestu odvážili vydat. To hlavní byla láska ke všem lidem a úcta. Podstatou byla víra, která se projevuje láskou. Čeští bratři vytvořili komunitu svatosti, společenství, které se řídilo pravdou Kristovou vyjádřenou v poctivém a pracovitém životě v prosté a jednoduché víře přese všechno pronásledování, které zažili. Šedesát let před vystoupením německého reformátora Martina Lutera byla již v českém království zbudovaná krásná církev, strom české lípy nádherně zavoněl světu a vydal plody.

 

Pro vysoké nároky na čistý život, upřímnost a otevřenost se ne mnoho lidí odvážovalo připojit k Jednotě bratrské, která navíc byla pronásledovaná, protože byla považovaná za kacířskou, kvůli tomu, že se oddělila od katolické církve. Přesto během čtyřiceti let se k bratřím připojilo kolem deseti procent obyvatelstva českého království. Národ prospíval jak duchovně, tak morálně a důsledkem toho byla i ekonomická prosperita a rozvoj vědy, umění a vzdělanosti. V ten čas šestnáctého století patřil český národ mezi nejvzdělanější a nejvlivnější národy Evropy. Dříve, než jiné národy, měl již Boží slovo přeložené do svého jazyka a Bible byla ve veliké úctě.

 

Českým bratřím se dařilo po sedm generací předávat přirozeným učednictvím dědictví předků, takže stále bylo více těch, kteří byli schopní sloužit Bohu. V čele Jednoty bratrské stáli nejlepší z nejlepších, věrní správci Božích tajemství, odvážní pastýři nebojící se lvů medvědů a vlků, připravení pro Boží pravdu a evangelium položit život stejně jako Jan Hus. Byli to moudří a vytrvalí pracovníci, kteří žili z moci Božího Ducha, čerpali novou a novou mízu z pravého kmene, kterým je Ježíš Kristus. Proto nesli hojné ovoce, které zůstalo dalším generacím. Jedním z předních Božích mužů byl Jan Blahoslav, který dal českému národu půvabný a věrohodný překlad Nového zákona, položil základy pro rozvoj českého jazyka a pro kulturní, vědecký, umělecký a vzdělaností rozkvět národa.

 

Dalším velkým Čechem, vlastně Moravanem byl Jan Amos Komenský, který je známý jako učitel národů. Ano, Komenský je stále učitelem národů a dodnes se v jeho díle nachází inspirace pro lepší vzdělávací systémy a metodické principy. Ale Komenský byl především prorok Boží, který žil v kritické době českých dějin a v té době přinášel prorocké slovo, které dávalo světlo a naději v dobách temných a zlých. Komenský byl knězem a později biskupem Jednoty bratrské, miloval tuto církev a také spolu s ní trpěl.

 

8. listopadu 1620 přišla na českou zemi pohroma, ke které se již po dvacet let schylovalo. Císař Ferdinand II. usiloval o moc nad českým národem a to se mu nakonec podařilo částečně politickou lstí a částečně vojenskou akcí. K té došlo toho osudového listopadového dne, kdy byla v bitvě na Bílé hoře sražena statná česká lípa a národ se musel poddat pod jho Habsburků. Všechny církve, kromě jediné katolické, byly zakázány, sbory byly zavřeny, kněží vykázáni z vlasti a všichni se museli stát katolíky. Došlo k znásilnění české duše, devadesát procent národa byli nekatolíci a násilně byli donuceni přejít na katolickou víru. Během třicetileté války bylo české království zdevastované, nastal státní bankrot, lidé byli ožebračeni, třetina obyvatel zahynula v hladu a moru ve třech strašných válečných destiletích. Národní sebevědomí bylo podlomeno, český jazyk byl nahrazen jazykem německým a všechny úřady a moc se dostaly do rukou katolických cizinců. Boží život zmizel a byl to soud Boží nad již od Boha odpadajícím lidem Evropy.

 

Stát a král může sice zavřít kostely, ale nemůže vzít víru ze srdce. Proto i v těchto těžkých obdobích bylo zachováno několik tisíc věrných, kteří nesklonili kolena před Baalem, a kteří následovali Beránka, kamkoliv on šel. Mnoho jich zemřelo pro svoji víru a mnoho jich odešlo do Polska a jinam, aby mohli nadále věrně následovat evangelium. Jedním z nich byl právě Jan Amos Komenský, který uprchl do polského Lešna. Tam vyjádřil svoji smělou víru, že nic nemůže zastavit evangelium v růstu: Ani nyní toto krajní zuření papežské krutosti nebude moci zastavit běh evangelia, tak jako kdysi, za časů prvotní církve, žádná síla, žádná mučidla, žádné tresty smrti nemohly zastavit šíření křesťanství. Neboť i když se někde pochodně evangelia uhasí (jako u nás), přece jinde se tím silněji rozhoří. A Bůh není teď jiný než kdysi, ani není jeho ruka ukrácena, aby nemohl najít svým věrným východ z pece babylonské a pohřížit nepřátele v jejich vlastní plameny.

 

Komenský byl posledním biskupem staré Jednoty bratrské. Když viděl, že tato církev umírá, napsal jako poslední vrátný, který zavírá dveře této církve její závěť, ve které odkazuje její dědictví potomkům. První hodnotou tohoto dědictví je láska k pravdě a druhou je Bible, slovo Boží. On věřil, že nastane čas, kdy se národu vrátí nejen státnost, ale i duchovní požehnání reformace. A jak je podivuhodné, že sám se stal větví, přes kterou protekla míza života do dalšího hnutí, které se nazývá Moravská církev.

Sto let po bitvě na Bílé hoře ožil starý pařez české reformace. Kolem roku 1720 Bůh vylil svého Ducha na mladé lidi na dvou místech v Čechách a na Moravě. Ti zažili duchovní probuzení, ale sami nevěděli, co se to s nimi děje. Jen najednou neměli zájem o světské věci a začali se modlit jako o život a hledat Boží království více než cokoliv jiného. To jim v zemi katolické víry přineslo jen tvrdé pronásledování, někteří pro svoji víru v Ježíše byli umučeni a jiní se rozhodli uprchnout do ciziny, aby mohli svobodně číst Bibli, modlit se a scházet se navzájem k uctívání Boha. Christian David jim byl průkopníkem, který jim připravil místo na panství hraběte Zinzedorfa v Sasku, kde založil osadu Herrnhut. Brzy byla vesnice plná lidí, kteří milovali Ježíše více než svůj život a pro evangelium byli připraveni zemřít. Roku 1727 na ně Bůh vylil svého Ducha jako na učedníky o Letnicích a oni byli zapálenými nositeli zvěsti evangelia do končin země. Vytrvale zůstávali v modlitbách, založili nepřetržitou modlitební stráž a Herrnhutem se ve dne v noci ozývala radostná chvála oslavující Beránka Božího, který snímá hříchy světa.

 

Byli to potomci Českých bratří a ačkoliv etnicky to byli Němci, hlásili se k odkazu Komenského a nazývali se Moravskou církví, protože přišli převážně z Moravy, z míst, kde Komenský působil. Naléhali na harběte Zinzendorfa, který byl luteránem, pietistou, aby směli založit obnovenou Jednotu bratrskou. On jim k tomu nakonec dal souhlas a nechal vysvětit prvního biskupa obnovené Jednoty bratrské Davida Nitschmanna. Vysvětil ho vnuk Komenského – Daniel Ernst Jablonský. Ten byl dvorním kazatelem v Berlíně a byl biskupem přes kterého přešlo požehnání staré Jednoty do Moravské církve. Tímto požehnáním se definitivně vlila stará míza do nové větvě české lípy a tentokrát její plody zaplnily celou zemi. Moravská církev zakládala sbory po celém světě – v Grónsku, Severní a Jižní Americe, v ostrovech v Karibiku, v jižní Africe, Asii, Indii, evropských zemích, v Pobaltí a v dalších místech. Nebyli to dobří křesťané, byl to Kristus, který v nich přebýval a sloužil skrze ně světu. Proto všechna sláva patří Kristu, který si použil prosté rolníky a řemeslníky k tomu, aby nesli evangelium do končin země, zakládali školy, formovali jazyk domorodým kmenům, překládali Bibli a pozvedali národ duchovně, morálně a politicky. Pokud to Bůh dokázal udělat skrze tyto prosté následovníky Krista, může si k tomu dnes stejně použít i tebe.

 

A co česká kotlina? Pán Bůh na ni nezapoměl a splnil to, co zjevil Komenskému, že po přejití vichřic hněvu, vláda se navrátí do rukou Čechům. To se stalo tři sta let po Bílé hoře, kdy roku 1918 byla vyhlášena Československá republika a národ se stal samostatným a nezávislým. Ze starého lipového pařezu českého národa vyrazilo několik proutků a ty začaly růst a sílit. Jen co nasadily na květy přišla druhá světová válka a po ní čtyřicetiletý komunistický režim, který víru v zemi opět dusil, jak jen mohl. Přesto víra v zemi Jana Husa nezanikla a dodnes nese plody.

 

Ve světě je český národ známý jako ateistický. Podle statistik je český národ nejateističtější na světě. Jeden americký matematik vypočítal, že v České republice jako první vyhyne víra a národ se stane zcela ateistickým. Ale je zde ještě Boží věrnost. A moc, která vzkřísila Krista dokáže stejně tak vzkřísit i národ, který vyrostl z tak ušlechtilého kořene. Moc vzkříšení, moc nového života se projeví nejvíce tam, kde se nejvíce rozmohla nepravost. Proto to může být právě naopak, český národ se stane národem zcela křesťanským, pokud se jen přimkne ke Kristu a zůstane v něm.

 

Jób znal tuto moc vzkříšení, sám prošel téměř jistou smrtí a byl obnoven. Ve chvíli, kdy již vše bylo ztraceno, právě tehdy se projevila Boží moc, Jób byl obnoven a uzdraven. Jób řekl proroctví o stromu: Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. (Jb 14,7-9)

 

Tak se děje i českému národu. Jakmile ucítí novou vodu, mízu Ducha svatého, hned začne pučit a rozvětví se více, než dříve. Nebude to sláva národa, ale sláva Boží, která se ukáže na národě, který prolil tolik mučednické krve jen proto, že miloval pravdu z čisté lásky ke Kristu.