MISTR JAN HUS

David Loula

Mládí a počátky veřejného působení 1371-1402

Jan Hus se narodil kolem roku 1371 v Husinci u Prachatic. O jeho dětství nevíme nic jistého, jen že chodil do školy v Prachaticích a pak odešel studovat do Prahy svobodná umění. Motivem pro jeho studia bylo, aby se měl dobře a byl uznávaným člověkem: „Proto já vyznávám svou zlou žádost, že když jsem byl žáčkem, tehdy jsem myslel na to, abych se brzy stal knězem a tak abych získal dobré bydlo a roucho a byl jsem lidem vzácný. Tuto zlou žádost jsem poznal, když jsem porozuměl Bibli.“

Během studií se Hus nevyznačoval zvláštním charakterem ani studijním nadáním, byl to běžný mladý člověk, který hledal životní uplatnění a cestu k naplnění svých ideálů. Tak jako ostatní studenti chodil do hospody, kde rád hrál šachy a pil pivo. Časem se dostal do vyšší společnosti a měl rád dobré jídlo na hostinách. O tom později píše s lítostí svému žáku Martinovi z Volyně: „Víš, že jsem – bohužel – dříve, než jsem se stal knězem, často a rád hrával šachy, mařil čas a leckdy jiné i sebe onou hrou neblaze podnítil k hněvu.“ A jinde o sobě píše: „Lituji toho, že se ta husa na těch hostinách tolik krmila a chudých robotu žrala.“ Přiznává, že sám byl z této bláznivé rubriky a při studiích dal svých posledních několik peněz, aby si koupil odpustky, ačkoliv později poznal, že odpuštění se nedá koupit za peníze, ale je to čistě Boží milost.

Během studií učinil Hus rozhodnutí poznávat pravdu, ať už bude jakákoli a její následování bude stát cokoliv. „Neboť od první doby mých studií učinil jsem si pravidlem, že kdykoliv poznám v některé věci zdravější mínění, od prvního mínění rád a pokorně ustoupím, věda, že to, co víme, je velice málo z toho, co nevíme, jak praví Temistius.“ Rozhodujícím zásahem do směřování Husova života byly spisy Jana Viklefa, anglického učence, které navrhovaly odvážné zásahy do běhu společnosti s cílem přinést nápravu celospolečenské krize. Hus mnohé z myšlenek Viklefa přijal, podobně jako jeho učitelé Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče. Na okraj jednoho Viklefova spisu si poznamenal „Viklef, Viklef, ty nejednomu hlavu zvikleš.“

Betlémská kaple 1402-1412

Roku 1402 začal Hus kázat v Betlémské kapli. Tato kaple byla postavená výhradně pro kázání Božího slova v českém jazyce, protože tehdy bylo běžné, že se kázalo latinsky či německy, takže prostí Češi takovým kázáním nerozuměli. Hus se brzy stal velice oblíbeným kazatelem, na jeho kázání chodilo na tři tisíce lidí, což byla asi desetina obyvatel Prahy. V krátkém čase se Hus stal známý po celém českém království a to kvůli jednoduchosti jeho poselství, které bylo všem lidem srozumitelné, bylo praktické a týkalo se i společenských témat, o které lidé zajímali. K rozšíření Husových myšlenek pomáhaly rychle přepisované traktáty, které se zabývaly žhavými tématy jeho kázání, a pak přímo přepisy Husových kázání, které pořizovaly desítky studentů. Dnes bychom tyto nástroje nazvali novinami.

Co bylo obsahem Husových kázání? Proč se Hus stal tak oblíbeným kazatelem? Hlavní cíl jeho kázání byl Ježíš Kristus, ne politická či sociální témata. Hus sám vyznává, že cílem jeho služby (kázání, zpovídání, modlitby, služba chudým a nemocným, přednášky na univerzitě, politická jednání, spisování knih…) bylo odvrátit lidi od hříchu a přivést je k věčnému spasení skrze víru v Ježíše Krista. Lidé Husa milovali, protože nikoho neodsuzoval, ale všem dával naději a vracel lidem jejich důstojnost. Tehdy byla společnost rozdělená na trojí lid – šlechtu, duchovenstvo a prostý lid. Hus tyto hranice bořil, protože říkal, že obyčejný řemeslník žijící podle Božího zákona je lepší než hříšný kněz či kníže. Vracel lidem jejich hodnotu před Bohem, před lidmi, ale také před nimi samotnými. Říkal, že každý člověk je velice vzácný, byl stvořen k Božímu obrazu a tudíž na sobě nosí Boží nádheru, důstojnost. A pokud tomu člověk uvěří, pak se začne chovat tak, že nechce tuto svoji hodnotu devalvovat, ničit a škaredit svými hříchy, ale naopak chce žít v Boží přízni a odrážet Boží slávu do tohoto světa. Hus napsal ženám, které ho milovaly, aby žily svatě a čistě: „Važ si důstojnosti své duše a uchovávej ji v čistotě.“ Mělo to svoji logiku, totiž když lidé znají svoji důstojnost, chtějí si ji zachovat a neponižovat sebe zlými myšlenkami a skutky.

Jinde Hus píše, jakou má člověk před Bohem cenu jako Boží dítě. Je to o identitě, vědomí, kým jsem pro Boha, a pakliže vím, že mne takto Bůh cení, pak mi nezáleží na lidské chvále a uznání. Na základě biblického verše z Janova evangelia 1,12 – „Těm pak, kteří ho přijali a věří jeho jménu, dal moc stát se Božími dětmi“ – píše Hus tato slova: „Skutečně je veliká odměna pro živou víru – moci být Božím synem. Ta moc je lepší a důstojnější než moc, kterou by se stal papežem nebo králem celého světa; neboť k čemu by bylo vládnutí nad celým světem, kdyby na konci neměl tu moc, jíž by byl Božím synem, vyvoleným k věčnému životu? Proto, věrný křesťánku Boží, stůj nejvíce o tu moc, abys byl Božím synem a nedbej mnoho o jiné moci. Tak bys o ni stál, jako o ni stojí synové tohoto světa: jeden stojí o to, aby byl mocným biskupem v bohatství, jiný králem, jiný pánem nad druhými, onen chce být mnohoobročníkem, jiný chce být krásný, další silný a málo jich stojí o to být Božím synem. Hus zde srovnává postavení v duchu před Bohem s postavením v tomto světě podle těla. A vychází mu, že je daleko více třeba mít postavení Božího dítěte, než být dobře zajištěn a postaven v tomto světě. Tím také říká, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni bez ohledu na to, jaké mají postavení v tomto světě. V tom je obrovská síla.

Na začátku kázání v Betlémské kapli měl Hus na své straně jak krále Václava IV., tak i pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburku, ale kvůli sporům o Viklefovo učení, které bylo odsouzené církví jako kacířské, upadl posléze v arcibiskupovu nemilost a později ztratil i přízeň královu.

Podobně jako Viklef požadoval Hus, aby veškerá církevní správa byla v souladu s Biblí a podle příkladu Ježíše Krista a jeho apoštolů. Papežství považoval za lidskou instituci, která se ocitla v hluboké krizi. Kázal však, že každá vrchnost duchovní i světská, zatvrzele trvající v hříchu, ztrácí před Bohem svou moc, tj. poddaní nejsou vázáni ji poslouchat, ale právě naopak jako křesťané mají povinnost jí odporovat. Žádal, aby se církev vzdala světského majetku a světského panování, a vrátila se ke svému duchovnímu poslání. Tyto myšlenky uložil nejen do svých spisů psaných v latině i v češtině, ale seznamoval s nimi i prostý lid v Betlémské kapli. Jeho úvahy se dotkly celého tehdejšího společenského zřízení a změny, které z jeho úvah vyplývaly, měly přispět k duchovnímu i pozemskému povznesení lidu. Hus vzbudil ohromné společenské vření, jeho učení vešlo ve známost i v zahraničí. Na naléhání příznivců reformy a Jana Husa v jejich čele vydal Václav IV. roku 1409 Dekret kutnohorský, kterým změnil dosavadní zřízení pražské university. Tři hlasy, které dosud měli němečtí profesoři, byly dány českému národu, a třem ostatním národům patřil hlas pouze jediný. Němečtí profesoři i studenti z tohoto důvodu českou universitu opustili a založili novou universitu v Německu (v Lipsku). Počeštěním přestala mít však pražská universita mezinárodní povahu. Přívrženci reformy a koncilu v Pise dosáhli touto změnou převahy. Právě tehdy se Jan Hus stal rektorem university.

Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburku nechal v roce 1410 spálit Viklefovy knihy a smělí Češi okamžitě reagovali glosou, která se roznesla Prahou: „Zbyněk Zajíc Abeceda, spálil knihy nic nevěda, co je v nich napsáno.“ Byla to reakce na veřejné tajemství, totiž že tento arcibiskup neuměl číst. Arcibiskup vymohl na papeži bulu, která zakazovala kázání v kaplích a povolovala kázání jen ve farních chrámech. Hus se však zákazu nepodrobil a kázal dál, proto ho dal arcibiskup do klatby. V Praze zavládlo vzrušení, protože Hus byl již oblíbeným kazatelem a řady jeho přívrženců rychle rostly.

Odpustkové bouře 1412

Zásadním zlomem ve vývoji reformního hnutí v Čechách byl rok 1412. Tehdy přišel do Prahy papežský nuncius s bulou, kterou papež Jan XXIII. vyhlašuje prodej plnomocných odpustků, protože potřeboval tímto způsobem získat finance na křížové tažení proti neapolskému králi Ladislavovi. V Praze vyvolává prodej odpustků obrovské bouře, které se přenáší do ulic. Hus proti prodeji odpustků vystupuje ve svých kázáních a dokládá z Písma, že jedině Boží milostí mohou být odpuštěny hříchy na základě upřímného pokání, ne za peníze. Pokud by bylo možné získat odpuštění hříchů a věčný život za peníze, pak by byla Kristova oběť zbytečná a Bůh by tím učinil rozdíl mezi lidmi, protože by se pak bohatí dostali do nebe a chudí nikoli. Přitom Ježíš mluvil o tom, že stěží vejde bohatý do Božího království, snáze vejde velbloud uchem jehly, než bohatý do Království. Studenti pod vedením Husova přítele Jeronýma Pražského organizují demonstrace v ulicích s alegorickými vozy, na kterém vezou jednoho ze studentů přestrojeného za prostitutku v papežském hávu, která ožebračuje lid. Je to narážka na tu „kurvu velikou“(poskvrněnou církev) ze Zjevení apoštola Jana. Tím Pražané označují papeže před celým světem za Antikrista. Papežský nuncius utíká z Prahy, protože mu jde o život.

Ve třech kostelích povstali při vyhlašování prodeje odpustků tři mladíci – Martin, Stašek a Jan – a vyjádřili, že hříchy může odpustit jen Bůh. Načež byli zajati a uvězněni. Hrozilo, že budou popraveni, proto Hus šel na radnici jednat s konšely, kteří byli vesměs Němci, kteří nepřáli reformnímu hnutí v Praze. Když se před radnicí shromáždil velký zástup lidí, tito konšelé ustoupili Husovu požadavku a slíbili, že mladíky propustí. Hus vyšel ven, promluvil k lidu, že se může rozejít, protože dostal příslib svobody pro mládence. Jakmile se však lid rozešel, konšelé nařídili popravit mladíky a biřicové je hned vedli na popraviště. Tam však nedošli, protože se lid opět seběhl, a proto byli v rychlosti popraveni na ulici Na Příkopech před očima lidu. Ženy je okamžitě přikryly bílým plátnem a Hus rozkázal, aby byli odneseni do Betlémské kaple. Lid začal zpívat o svých mučednících. Kat zakřičel, zda je tam ještě někdo, kdo chce bránit prodeji odpustků, že ho stihne stejný trest. Přihlásilo se velké množství lidí. Nikdo se nebál smrti tváří tvář krutosti, které byli svědky. Nařídili je pozatýkat, ale protože to v Praze vřelo, potichu je postupně zase propustili.

V tuto chvíli se Hus odmlčel a přestal kázat, ačkoli na to lid očekával. Ve vzduchu bylo obrovské napětí a v té situaci stačila malinká jiskra, kterou by Hus svým slovem zažehl a Praha by se ponořila do krutého násilí. Češi tehdy byli mocný a hrdý národ, Praha bylo velké město uprostřed Evropy, kde sídlil římský císař se svým dvorem, a lidé měli blízko od slov k činům. Hus si nepřál násilí ani pomstu, proto se odmlčel. Kdyby promluvil proti popravě mladíků, lid by vzal spravedlnost do rukou a nikdo by ho nezastavil. Kdyby couvl a zmírnil své dřívější výroky, lid by tomu rozuměl, že se Hus zalekl smrti a opouští pravdu, kterou poznal. Husitské hnutí získalo své první mučedníky a tím obrovskou vnitřní sílu k vytrvalosti a svobodě. Lidé byli osvobozeni od strachu ze smrti, toužili po čistém životě podle pravdy Kristova evangelia, chtěli žít v lásce a pokoji a následovat Ježíše svými životy, nejen hezkými slovy.

V tento čas však mnozí couvli a opustili pravdu. Teologická fakulta vedená dřívějšími Husovými přáteli Stanislavem ze Znojma a Štěpánem z Pálče se otočila proti Husovi a hájila odpustky. Král se také obrátil proti Husovi, protože sledoval své zájmy a ze zisků z odpustků měl svůj podíl pro královskou pokladnu. Také se mu nelíbily nepokoje v ulicích, protože po Evropě se začalo šířit, že Češi jsou kacíři, a to ohrožovalo jeho královskou pozici. Toho roku také byla vyhlášena na Husa nejtěžší klatba – interdikt. Když do Prahy došla papežská bula s vydáním této klatby, Hus se odvolal k Ježíši Kristu, nejvyššímu knězi a nejvyššímu soudci. Takové odvolání samozřejmě církevní právo neznalo. Interdikt znamenal, že se na místě, kde se zdržoval proklatý kacíř nesměly vysluhovat svátosti, nesmělo se křtít, pohřbívat ani oddávat, jakoby se tam zastavil život. Ve všech kostelích se zlomila svíce s vyřknutím klatby proti Husovi a zastavilo se sloužení mší. Hus se nakonec rozhodl vyhovět králově radě, aby odešel z Prahy, a tím umožnil urovnání sporu.

V Praze se srotili ozbrojení Němci právě v době, kdy Hus kázal, a snažili se vtrhnout do Betlémské kaple a srovnat ji se zemí. Češi povstali a vlastníma rukama bránili Betlém a ubránili. Hus váhal s odchodem z Prahy, protože znal slovo Pána Ježíše o tom, že kdo opouští ovce, není pastýř, ale nájemník. Ačkoliv s tím byl spojený velký vnitřní zápas, protože nechtěl v soužení opouštět své ovečky, nakonec viděl za vhodné z Prahy odejít na základě slov Pána Ježíše, který říká: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného.“ Mt 10,23. Také kvůli příkladu Krista, který když viděl, že ho Židé chtějí zabít, nechodil zjevně mezi nimi, ale uchýlil se do krajiny blízko pouště, do Efraim. Hus nechtěl, aby se kvůli němu rozšířily nákazy kvůli rozkládajícím se tělům nepohřbených lidí,vždyť lidé měli v paměti, že před třiceti lety prošel Evropu mor, kdy zemřelo až 30% obyvatelstva. Ovšem půl roku nato už Hus lituje tohoto svého rozhodnutí a píše: „Myslím, že jsem zhřešil tím, že jsem podle královy vůle zanechal kázání. Již nechci tak hřešit.“

Svoboda byla obrovskou silou husitského hnutí. Nebyla to však především osobní statečnost, odvaha a nebo touha po společenské svobodě. Byla to především vnitřní svoboda, která osvobozovala lidi od závislosti na hříchu, od sebe samých, od lpění na životě za každou cenu. Pro lidi se v ten čas stala pravda zjevená v Bibli hodnotou, pro kterou byli připraveni umírat. Byla to svoboda vzepřít se všem „nálezkům lidským“, opustit vše, co bylo sice zaběhnutým zvykem ve společnosti, ale přitom bylo v rozporu s Božím slovem a příkladem Pána Ježíše. „Nedržme se však zvyku, ale Kristova příkladu a pravdy.“ Hus a jeho přívrženci se stali svobodnými od systému, který svazoval lidi špatnými společenskými stereotypy. Svoboda je jedním z hlavních hodnot husitského hnutí. Byl to opak života ve strachu. Hus se nebál papežské klatby, protože věřil, že nad ním nemá žádnou moc. Věřil v moc pravdy, věřil, že pravda má osvobozující schopnost. Toto přesvědčení vyjádřil v jednom ze svých nejznámějších výroků: „Věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a nakonec od smrti věčné.“ V Bibli je psáno, že křesťané nad ďáblem zvítězili: „Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu, pro slovo svého svědectví a nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.“ Zj 12,11. Svoboda od strachu ze smrti, svoboda od strachu z lidí byla zdůvodněná jistotou věčného života a vírou v konečné vítězství pravdy. Tato svoboda byla naplněním Ježíšových slov: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Mt 10,28.

Vyhnanství 1412-1414

Hus se uchýlil nejprve do Jižních Čech, kde rozvinul svoji spisovatelskou činnost a přitom se věnoval kázání prostému lidu venku v přírodě. Lidé se shromažďovali z okolí a byli hladoví po kázání Božího slova, jak píše Hus v jednom ze svých listů. „Věz nejmilejší bratře, že lid nechce slyšet nic jiného než Písmo svaté a zvláště evangelium a epištoly, a kdekoliv se objeví hlasatel evangelia, tam se lidé houfně sbíhají a pohrdají nevzdělaným kněžstvem.“ A jinde prosí o modlitby od svých učedníků: „Proste za mne Boha, aby mi dal úspěch při kázání svého slova na všech místech, kde je toho potřeba – v obcích, městech, dědinách, na hradech, na polích, v lesích, kdekoliv mohu být užitečný, aby ve mně Boží slovo nebylo zadušeno. Několikrát se vrátil do Prahy, kde začal i kázat, ale vždy byl nucen nakonec z Prahy odejít. S betlémskými posluchači byl nadále ve spojení skrze dopisy, kde jim kladl na srdce, aby byli věrní pravdě a vytrvale snášeli pomluvy a protivenství. Hus je známý jako milovník pravdy, jako ten, kdo pro pravdu položil svůj život. Jak Hus rozuměl pravdě, co podle něj byla pravda? Co bylo tou nejvyšší hodnotou, kterou považoval za cennější než svůj život? Ježíš Kristus byl pro Husa tou pravdou, kterou stojí za to následovat i za cenu ztráty uznání od lidí a vlastního života. Ježíš sám řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k otci než skrze mne.“ J 14,6. Ježíš je zosobněnou pravdou. Nejde tedy o to vlastnit pravdu jako nějakou informaci, ale spíše o to, aby Pravda vlastnila nás.

Větší důraz než na znalost pravdy kladl Hus na život v pravdě. Je to autentický život v ryzí upřímnosti před Bohem, lidmi i sám sebou, život bez přetvářky a pokrytectví. Je to o schopnosti uznat svoji chybu a omluvit se. Je to o integritě osobnosti, kdy člověk mluví to, čemu věří, a věří tomu, co říká. A to, co mluví a čemu věří také žije v každodenním životě. Život podle pravdy Bible – Božího slova. Bez hlubokomyslného filosofování, v prostotě srdce věřit Bohu a jeho slovu a žít podle něj. To je život v pravdě. Bůh sám nemá větší radost, než když vidí, že jeho děti žijí v pravdě – jsou opravdové a čisté. „Velice jsem se zaradoval, když přišli bratři a vydávali svědectví o tvé opravdovosti, o tom, že žiješ v pravdě. Nemám větší radost, než když slyším, že moje děti žijí v pravdě.“ 3J 3-4.

Co Hus říkal o pravdě? Zde je několik jeho citátů: „Nemohu-li já osvobodit pravdu ve všem, aspoň nechci být nepřítelem pravdy a chci se svou smrtí postavit na odpor takovému ústupku. Lépe je dobře zemřít, než zůstat naživu s nečistým svědomím. Nesmí se hřešit ze strachu ze smrti. Kdo mluví pravdu, hlavu si rozbíjí. Kdo se smrti bojí, ztrácí radosti života. Vítězí, kdo bývá poražen, protože jemu neuškodí žádné protivenství, jestliže ho neovládá žádná špatnost… Nejenom ten je zrádce pravdy, kdo nesměle mluví pravdu, ale i ten, kdo nebrání pravdu, kterou by měl svobodně hájit. Neboť tak jako je dlužen kněz kázat pravdu, kterou od Boha slyšel, tak i laik – to je kdo není knězem, dlužen je, aby pravdu, kterou od kněze slyšel, směle bránil a pokud to nečiní, zrazuje pravdu… Zapřísahám vás, plný touhy, abyste se nevzdávali poznané pravdy, kterou vám milosrdný Spasitel dopřál poznat… Cožpak když budu zbaven svého bídného života, který znamená smrt, jejž kdo zde ztratí, ztratí smrt a nalezne pravý život? Ale toto nechápou lidé zaslepení pýchou, slávou, ctižádostí a lakomstvím a ti, kdo se dali odvrátit od pravdy strachem, kde žádný důvod strachu nebyl. Ti jsou zbaveni lásky a veškeré ctnosti, chřadnou a podivně jsou ve své mysli zmateni tím, že na ně z jedné strany doléhá poznaná pravda, z druhé strany strach, že se bojí ztratit svou pověst a vydat své bídné tělo na smrt. Já je však – jak doufám v Pána Ježíše – vydám, dá-li mi k tomu milosrdenství, neboť nechci žít v tomto bídném světě, pokud bych nemohl sebe i druhé povzbuzovat k pokání podle Boží vůle… Zlořečený ten, kdo pro skývu chleba opustí pravdu.“

V této době Hus napsal jeden ze svých nejodvážnějších spisů, který nazval O svatokupectví. Tímto spisem reagoval na společenskou a církevní praxi, že se svaté věci prodávaly za peníze, ačkoliv Ježíš jasně neřídil, aby se se svatými věcmi nekupčilo: „Zadarmo jste vzali, zadarmo dejte.“ Mt 10,8. Církev se stala mocnou organizací, strukturou, která spotřebovávala obrovské množství prostředků na své udržení, byla založená na přepychu, kněží si zakládali na drahých oděvech, ačkoliv Kristus chodil v pokoře v prostém oděvu. Kněží vybírali poplatky za veškeré církevní úkony a pokud nějaký chudý neměl na křest, svatbu, zádušní mši, posvěcení, pomazání atd, kněz si peníze vymáhal podobně jako desátky. Bylo běžné, že se za faru (což byl samostatný hospodářský výdělečný podnik s polnostmi, lesy a rybníky a hospodářstvím) platilo, takže i kněz, který neuměl číst, mohl skoupit několik far, ze kterých měl několikerý „zisk“. Takovým se říkalo mnohoobročníci, protože skupovali fary za účelem získat mnoho obročí.

Podobně se kupčilo i s jinými církevními úřady. Vše se dalo získat za peníze anebo výhodnou výměnou postů. Hus naproti tomu trval na tom, že do čela církevních úřadů by se měli pečlivě vybírat lidé, kteří mají čistý charakter, schopnosti kázat slovo Boží a kteří jsou životním příkladem pro lidi. Píše: „Proto má-li kdo být důstojným Božím biskupem, musí předně žít svatým životem, být povolán Bohem a ustanoven skrze lidi a bez darů; když je povolán, má se považovat za nehodného takového postavení, ale téměř nucen od lidí má přijmout post pro Boží chválu, pro lidské spasení a pro své spasení a nemá nikomu platit žádné peníze za své ustanovení. Dnes se společnost potýká se stejným neduhem – dnešní politici, kteří mají mnoho funkcí najednou se podobají mnohoobročníkům a jiní, kteří na základě politických dohod směňují posty, tito trafikanti jsou podobni tehdejším svatokupcům. Hus nejen že v knize kritizuje tuto praxi, ale navrhuje i řešení a zdatně odpovídá na námitky těch, kteří tvrdí, že i kněží musí z něčeho žít. Základním předpokladem je návrat kněžstva k původní prostotě a skromnosti Krista a jeho apoštolů, kteří říkali: „Zlato ani stříbro nemám, ale co mám, to ti dám.“

Kostnice

Velký rozkol a zmatek v církvi působilo papežské schizma, kdy byli dva a na krátký čas i tři papežové najednou. To také Jan Hus kritizoval a navrhoval nápravu. Především na tomto stavu ukazoval, že papež není hlavou církve, protože pokud by byl hlavou církve, byla by církev obludou, protože by měla dvě – tři hlavy. Hus na základě Bible trval na tom, že hlavou a tedy řídícím orgánem těla (Církve) je jedině Ježíš Kristus a i papež je jen člověk, který se může mýlit, což ukazoval na mnoha historických událostech. Tehdy se papežové navzájem dávali do klatby a mocí proti sobě bojovali, což bylo v naprostém rozporu s tím, co učil Kristus ve svém přikázání lásky.

Koncil v Pise v roce 1409 nevyřešil dvojpapežství mezi Benediktem XIII. A Řehořem XII., protože když kardinálové zvolili nového papeže Alexandra V., oba jmenovaní dál trvali na svém pontifikátu, ačkoliv je koncil sesadil. Tím vzniklo trojpapežství. Alexandr V. záhy zemřel (1410) a tehdy byl zvolen papežem Jan XXIII., muž neblahé pověsti, který byl později vyšetřován jako pirát, vrah, smilník, homosexuál. Také se církev snažila jeho jméno vymazat z dějin, proto se tímto jménem nazval nově zvolený papež v roce 1958 Angelo Giuseppe Roncalli.

Protože situace nebyla udržitelná, svolal císař Zikmund nový koncil do Kostnice, který měl rozhodnout ve třech záležitostech. Měl vyřešit papežské schizma, ukončit proces s Janem Husem a kacířstvím v Českém království a zjednat nápravu církve „v těle i údech“. Hus byl předvolán na koncil, aby se zodpovídal ze svého učení. Rozhodl se, že se osobně dostaví na sněm, ačkoliv věděl, že je obviněn z kacířství, byl postaven do nejtěžší klatby a to samo stačilo na téměř jisté odsouzení k upálení. Již dříve byl předvolán před papežský soud, ale nedostavil se, protože se věnoval své práci, ale poslal za sebe svého právníka Jesenice, kterého tam zatkli a z toho bylo vidět, že se neočekává s žádnou milostí pro zatvrzelého kacíře. Přesto Hus nechtěl dál zůstávat v nejistotě, nemohl působit v Praze, a měl určitou naději, že přece jen koncil bude mít více moudrosti než papež Jan XXIII. Obvinění z kacířství bylo velice závažné a obviněný neměl takovém případě právo na obhájce ani na obhajobu. Přesto Hus doufal, že dostane prostor k veřejnému slyšení. Císař vydal Husovi ochranný průvodní list (glejt), který mu zaručoval bezpečnou cestu do Kostnice. Hus měl za to, že se list týká ochrany i pro zpáteční cestu a případě, že bude koncilem odsouzen, bude se moci vrátit do Prahy, kde bude vykonán rozsudek.

Hus opustil Prahu 11. října 1414 spolu se svými průvodci pány a ochránci danými od krále Václavem z Dubé, Jindřichem Lacembokem, zástupci univerzity pánem Janem z Chlumu, Janem Kardinálem písařem Petrem z Mladoňovic a s čeledí. Před odjezdem napsal zapečetěný dopis svému žáku Martinovi z Volyně, kde napsal, že nemá list otvírat dříve než bude mít jistotu, že je mrtev. Tento list je považován za osobní Husovu závěť. Martinovi odkazuje svou šedou sukni a dává mu praktické rady do jeho kněžského povolání. Je vidět, že Hus počítal se smrtí upálením, také předem vtipkoval se svým přítelem Jeronýmem, že mnohokrát o smrti slýchali a nyní se budou moci přesvědčit, co smrt dovede. Později po svém zatčení v Kostnici píše, že Husa není ještě pečena a nebojí se upečení, protože před svatým Martinem se husy nejí. Od této chvíle se Husovi začaly zdát prorocké sny, kde se předem dozvídal o tom, co se stane v budoucnosti. Ačkoliv se těmto snům bránil, přesto se naplňovalo vše, co se mu zdálo, byť ne přesně do detailů. V kostnickém vězení si vzpomínal na slova svého přítele, krejčího Ondřeje Poláka, který mu před odchodem řekl: „Bůh s tebou! Zdá se mi, že se nevrátíš.“ Také Jeroným Pražský, který slíbil Husovi, že mu přijde na pomoc, když bude třeba, pronesl prorocká slova: „Přijdu-li na sněm, myslím, že se nevrátím.“

3. listopadu 1414 dorazil Hus do Kostnice a ubytoval se u vdovy Fidy. Jeho průvodci a ochránci páni Jan z Chlumu a Václav z Dubé šli hned za papežem a nahlásili jeho příchod.

28. 11. 1414 byl Hus lstivě vylákán a setkání s kardinály a tam byl zajat. Pán Jan z Chlumu byl velmi rozhněván, že pod záminkou přátelské rozmluvy s kardinály byl Hus zatčen, rázně vtrhl k papeži a řekl mu: „Svatý Otče! Toto mi Vaše Otcovství neslíbilo, ani mému strýci, panu Jindřichu Lacembokovi. Řekl jsem Vašemu Otcovství a ještě říkám, že jsem sem přivedl mistra Husa s ochranným průvodním listem mého pána, římského krále. A Vaše Otcovství řeklo, že i kdyby vašeho vlastního bratra zabil, má tu být v bezpečí a že ho nechce obtěžovati, ani nechat obtěžovat, ani proti němu něco začínati. A hle, již se zde zatýká pod řečeným ochranným průvodním listem a váš posel, jeden z komory, František, byl v bytě pro mistra, aby ho přivedl. A nechť ví Vaše Otcovství, že já chci volati a varovati všechny, kteří porušili ochranné průvodní listy mého pana krále!“ A papež odpověděl panu Janovi: „Hle – zde moji bratři slyší“ – ukazoval na kardinály – „že já jsem nikdy nenařídil ho zatknouti; a onen František jest svévolník, on není můj člověk.“ Později se ukázalo, že klamal, protože králi francouzskému psal: „Mám již toho kacíře, kterého chtěl chrániti sám král Zikmund.“

Hus byl vsazen do tmavého studeného žaláře, kde hned pod zdí tekla stoka s výkaly a tam v zápachu, zimě a vlhku byl v okovech od 6. 12. 1414 do 24. 3. 1415. V ten čas dostával jen kousek chleba denně a někdy na něj i několik dní zapomněli. Doléhaly na něj vážné nemoci, vysoká horečka, zácpa, bolesti zubů, ledvinové kameny, takže už pochybovali o jeho životě, proto mu papež poslal své lékaře, kteří mu dali v žaláři klystýr a pak ho přesunuli na jiné místo.

Přesto byl ve spojení se svými přáteli a průvodci, protože se podařilo uplatit žalářníka, mladého muže, aby korespondenci předával. Mezi ním a Husem se vytvořilo přátelství, protože Hus měl na jeho život velký vliv a zjevně si ho oblíbil, protože s ním probíral osobní věci jeho života a dokonce pro něj napsal malou knížku o manželství, protože se v tom čase připravoval na vstup do manželství.

Byl ustanoven soudní tribunál, který měl jednat ve věci Husovy pře. Byli to patriarcha cařihradský, biskup kastelský a biskup lubušský. Patnáct svědků složilo přísahu a svědčilo proti Husovi. Husovi však odmítli žádost o obhájce k obraně proti výpovědi svědků, protože prý jest to proti jejich právům, protože nikdo nemá a nesmí hájit podezřelého z kacířství.

Dne 5. června 1415 proběhlo první slyšení Husa, které mu nakonec vymohl císař.
7. června 1415 bylo druhé slyšení Husa. Tam se ho zeptal jeden kardinál: „Mistře Jene! Když jsi byl přiveden do paláce, tehdy jsme se tě ptali, jak jsi sem přišel a ty jsi řekl, že jsi přišel svobodně, a kdybys nechtěl sem jíti, že by tě nemohli donutit ani král český, ani pan král římský zde přítomný.“ A mistr Jan odpověděl: „Ano, řekl jsem, že jsem sem přišel svobodně, a kdybych nechtěl sem přijít, v českém království je mnoho mocných pánů, kteří mne mají rádi a na jejichž hradech bych se mohl skrýt a schovat, takže by mne ani onen král ani tento nepřinutili, abych sem přišel.“ A kardinál potřásl hlavou, v rozhořčení změnil výraz a pravil: „Hle, jaká to opovážlivost!“ A pan Jan z Chlumu řekl pevným hlasem rozhořčeným okolostojícím, kteří proti němu hučeli: „Ano, pravdu mluví! Já jsem chudý rytíř v našem království, ale chtěl bych ho celý rok schovat a chránit, ať se to komu líbí nebo ne. Nikdo by ho nedostal! A je mnoho velikých pánů, kteří ho mají rádi a mající přepevné hrady. Ti by ho chránili jak dlouho by chtěli i proti oběma těmto králům.“

Dne 8. června 1415 zasedalo shromáždění koncilu, kde bylo třetí slyšení Husa za přítomnosti 60 doktorů. Z 39 článků obžaloby můžeme zmínit tyto, které Hus skutečně zastával: Kristus je hlavou církve, ne papež./ Nemá být vyhlašována klatba na nikoho, protože Ježíš ji také nevyhlásil ani vůči svým trýznitelům, kteří ho přivedli na kříž, nýbrž jim odpustil, prosil za odpuštění pro ně a svým následovníkům nařídil jednat jako on: „Žehnejte těm, kdo vás nenávidí a proklínají vás. Milujte své nepřátele!“/ Žádný král či biskup není hodně králem či biskupem, žije-li ve smrtelném hříchu./

Zcela zásadní bod obžaloby spočíval v obvinění Husa, že učí neposlušnosti vůči církvi, vůči autoritám. Ano, toto byla a dodnes je sporná záležitost a i v současnosti by Husovo pojetí poslušnosti bylo považováno za „kacířství“. Podle Husa je třeba poslouchat autority, ale jen do té míry, do jaké nařizují spravedlivá nařízení. Jinak je povinností poslouchat autoritu vyšší – Boha, jak řekli apoštolové, když jim kněží bránili kázat evangelium: „Boha je třeba poslouchat více než lidi.“ Sk 5,29. To znamená, že je správné poslouchat nadřízené autority a zákony země, ale jen pokud nejsou v rozporu s Božím zákonem a svědomím a rozumem člověka. Proto Hus nemohl odvolat učení, které neučil, přestože mu mnozí říkali, ať odvolá i to, co neučil, když s tím nesouhlasí. On by to však vnímal jako lež, protože by odvolával něco, co nikdy nezastával. V tom byla jeho opravdovost a čistota jeho přesvědčení.

Jak vyjádřit Husův postoj k autoritám – do jaké míry jsou oprávněné vykonávat svoji funkci a zastávat svěřený úřad, pokud zároveň žijí ve smrtelném hříchu. Hus napsal ve svém traktátu proti mistru Štěpánu Pálečovi, že jestliže papež, biskup nebo prelát žije ve vážném hříchu, tehdy není papežem, biskupem ani prelátem. Jak to Hus zdůvodnil? „Odkazuji ho na svatého Augustina, Jeronýma, Chrysostoma, Řehoře, Cypriána a Bernarda, kteří ještě více říkají: Kdo jest ve smrtelném hříchu, není tehdy pravý křesťan. Ať se poučí tento velký vymýšleč, že takoví nejsou opravdu ani hodně na tento čas podle přítomné spravedlnosti, nýbrž jen nesprávným pojmenováním jsou papeži, biskupy nebo preláty, ale v pravdě podle evangelia pravdy, jsou zloději a lotři (J 10,8). A Matouš 7,18 o nich píše, že to jsou vlci hladoví v ovčím rouše o nichž mluví i Ozeáš 8,4 a říká: „Oni kralovali, ale ne podle mne, knížaty se stali, a já jsem je nepoznal.“ Když dočetli tento článek obžaloby, mistr Hus řekl: „Ano, kdo je ve smrtelném hříchu, není hodně králem před Bohem, jak je zřejmé z 1 Královské 15,23, kde pravil Hospodin skrze proroka Samuele k Saulovi, a který měl zabíti Amáleka, a neučinil to: „Protože jsi zavrhl řeč moji a nezabil jsi Amáleka, zavrhnu i já tebe, abys nebyl králem.“

V tu chvíli se císař Zikmund nahnul z okna refektáře a říkal falckraběti rýnskému a purkrabímu norimberskému, že v celém křesťanství není většího kacíře než tenhle, při čemž ukázal na Jana Husa. Když Jan Hus mluvil o králi Saulovi, křičeli preláti: „Zavolejte krále!“ protože je král neslyšel. Předsedové volali na ty, kdo byli blíže králi: „Zatahejte ho, krále, aby poslouchal, protože se tento dotýká jeho!“ A poručili, aby Hus opakoval co bylo dříve řečeno. Když skončil, řekl král Zikmund: „Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu.“ Hus odpověděl: „Svatý Cyprián učil, že nadarmo se nazývá křesťanem ten, kdo Krista nenásleduje svým životem.“

Na konci výslechu, byl Hus již velmi unavený, protože prožil celou noc v trýznivých bolestech zubů a hlavy, a nyní stál vyčerpaný, bledý před svými soudci a horečka jím opět začínala třást. Ještě se ho zeptali, kdo donesl do Prahy jakýsi dopis z oxfordské univerzity, který Hus přečetl v betlémské kapli. Hus odpověděl, že to byl nějaký student. Předsedající chtěl vědět, jestli ví, jak se jmenoval. Hus ukázal na Štěpána Pálče, svého bývalého přítele, a řekl: „Onen můj přítel zná dobré paměti Mikuláše Faulfiše, který onen list přinesl ještě s jedním, o němž nevím, kdo to byl.“ A otázali se ho, kde je nyní. A mistr řekl: „Zemřel někde, tuším, mezi Španělskem a Anglií.“ A vysmáli se mu.
Potom biskup rižský vzal mistra Husa, aby ho odvedl do žaláře. Když šel kolem pana Jana z Chlumu, pan Jan ho pozdravil, ruku mu podal a utěšoval jej. A Hus byl za to velice rád, že se za něho nestyděl, ač byl už ode všech zavržený, opovržený a kaceřovaný. Také mu to Hus napsal ve svém dopise s velikou vděčností.

Po jeho odchodu zůstal v refektáři král Zikmund s kardinály a nevšimli si, že tam ještě zůstali čeští páni. Král řekl ke kardinálům: „Veledůstojní otcové! Viděli jste nyní, že by z toho mnohého, co na něho svědčí, stačilo jedno jediné k jeho odsouzení. A proto, nebude-li chtít odvolat své bludy, ať je upálen, nebo s ním naložte podle svých práv, jak rozumíte. A vězte, že cokoli by vám slíbil, že chce odvolat, nebo by dokonce odvolal, nevěřte mu; ani já bych mu nevěřil. Protože pokud přijde do království ke svým příznivcům, bude rozsévat ty bludy a ještě více dalších a nakonec by se poslední blud stal horší prvního. A proto zakažte mu kázat a též, aby již nepřišel ke svým příznivcům, aby více nerozséval ony bludy. A tyto bludné články zde odsouzené pošlete do české země mému bratrovi (Václavu IV.) a bohužel také do Polska a do jiných zemí, kde již také má své skryté učedníky a mnohé příznivce. A proto také učiňte konec s jinými jeho tajnými žáky a příznivci, protože já chci brzy odejít. A zvláště s tím, tím, – který je zde vězněn.“ A oni řekli: „Jeronýmem?“ A on: „Ano, Jeronýmem. S tím učiníme konec za den, to již bude lehčí, protože tento jest učitel a onen, Jeroným, jeho žák. Zajisté já jsem byl ještě mladík, když tahle sekta vznikla a začala v Čechách, hle jak velice vzrostla a rozmnožila se.“

Několik dní před popravou přišel za Husem jeho bývalý přítel Štěpán Páleč, člověk, který se stal nejen zrádcem Husa, ale i pravdy. Platí o něm pravdivé rčení „kam vítr, tam plášť“ a nebo staročeské: „Jinam se korouhvička obrátila“. Zlom v přátelství mezi těmito muži nastal během odpustkových bouří v roce 1412, kdy se Hus musel rozhodnout, zda s ním zachová přátelství, nebo půjde dál cestou pravdy, ačkoliv to bude znamenat rozkol s Pálčem. Tehdy Hus řekl: „Přítel Páleč, přítelkyně pravda, je-li nutno volit, správné je dát přednost pravdě.“ Tím ustanovil, že pravda není něco, co se dá prodávat nebo směňovat, je to hodnota, která je nadřazená mezilidským vztahům. Hus ve výše uvedeném spise nazval Pálče vymýšlečem, ale při této návštěvě oba plakali a Hus se omluvil za tuto urážku, přestože byla pravdivá. Hus byl ochoten omluvit se v opravdové lítosti tomu, kdo celé měsíce přesvědčoval účastníky koncilu, že si Hus nezaslouží nic jiného než hranici. Dokonce prohlásil, že ode dnů Krista nepovstal horší kacíř kromě Viklefa, než on. Při setkání i Páleč v slzách vyjádřil lítost, že nechtěl, aby to takto dopadlo. Ovšem když přišli členové vyšetřovací komise, za dveřmi Hus slyšel, jak Páleč říká: „S Boží milostí už brzy upálíme tohoto kacíře, kvůli němuž jsem již vydal mnoho zlatých.“ A Hus k tomu v dopise napsal: „Vězte však, že jsem to nenapsal proto, že bych se na něm chtěl mstít, protože jsem pomstu přenechal Bohu, ale naopak se za něj vroucně modlím.“

Z dopisů věrným v Praze před smrtí:

4.-8. 6. 1415 Přátelům v Praze: „Nejmilejší, prosím vás já, v žaláři sedící, za který se nestydím kvůli Pánu Bohu trpět v naději, jenž mne milostivě navštívil v žaláři nemocí velikou a opět mne uzdravil, dopustil na mne nepřátele velmi tuhé, ty, které jsem srdečně miloval a mnoho dobrého jim učinil – prosím vás, proste za mne Pána Boha, ať se mnou je, v něm samém naději mám a v naší modlitbě, že mi dá vytrvat v milosti své až do smrti. Ráčí-li mne k sobě přijmouti, buď jeho svatá vůle, pokud mne vám navrátí, také buď jeho vůle.“

24. 6. 1415 Přátelům v Čechách: „Napomínám vás, abyste se nelekali ani se nedali zastrašit kvůli tomu, že moje knihy odsoudili ke spálení. Pamatujte, že spálili proroctví svatého Jeremiáše, ale přesto neunikli tomu, co Jeremiáš prorokoval a Jeremiášovi Pán Bůh nařídil, aby znovu napsal slova toho proroctví a ještě přidal… Na to pamatujte, nejmilejší, stůjte pevně, neboť doufám v Boha, že se vás škola Antikristova lekne a nechá vás na pokoji a koncil z Kostnice do Čech nepřijde. Neboť mám za to, že mnozí z toho koncilu dříve zemřou, než z vás ty knihy dostanou a z toho koncilu se rozletí do světa jako čápi, a když zima přijde, poznají, co v létě učinili.“

Dopis ze dne 27. 6. 1415 Pražské univerzitě: „Napomínám vás při nejmilostivějším Ježíši, abyste se vespolek milovali, snažili se vymýtit rozkoly a dbali především cti Boží. Buďte pamětlivi, kterak jsem vždy usiloval přivésti prospěch univerzity ke cti Boží, kterak jsem se trápíval nad vašimi sváry a výtržnostmi a kterak jsem chtěl náš přeslavný národ shromáždit v jedno. A hle, jak mi zhořkl v některých mně nejmilejších, za něž bych byl nasadil život! Skličují mne urážkami, potupami a posléze i hořkou smrtí. Odpusť jim Všemohoucí Bože, neboť nevědí, co činí. Upřímným srdcem za ně prosím, aby je zachoval. Ostatně, milovaní v Kristu Ježíši, stůjte v poznané pravdě, která nade vším vítězí a mocná je až na věky! Vězte také, že jsem žádný článek neodvolal ani neodpřisáhl.“

Den před popravou píše: „Vědí o tom pan Václav z Dubé, pan Jan z Chlumu a Petr, jeho písař, nejvytrvalejší rytíři a milovníci Boží pravdy, jak velikému křiku, zlehčování, posměchu a urážkám jsem byl vydán na onom shromáždění. A proto také, když jsem byl často zahrnut takovým křikem, pronesl jsem tato slova: Soudil jsem, že je v tomto sněmu větší řád, zbožnost a kázeň!“ Potom poslouchali všichni, neboť král nařídil zjednati ticho. Kardinál, předsedající sněmu, řekl: „Na hradě jsi mluvil pokorněji.“ Já na to: „poněvadž na mně tenkrát nikdo nekřičel, zato teď na mne všichni křičí.“

Upálení na hranici

„Předkládáme ti cestu života nebo smrti – vyvol si! Buď odvoláš své učení, nebo budeš vydán ohni.“ Toto zaznělo s ozvěnou v kostnickém chrámu, když vyvedli Husa, aby ho odsvětili a vydali světské moci k upálení. Na hlavu mu nasadili papírovou čepici, kde se ďáblové rvou o jeho duši a vyhlásili nad ním: „Vydáváme tvou duši ďáblu!“ Hus se nedal zastrašit touto kletbou a hlasitě zvolal: „A já ji odevzdávám nejmilostivějšímu Pánu Ježíši Kristu.“ Hus se nebál smrti, nebál se bolesti umírání v ohni, protože věděl, komu odevzdal svou duši. Věděl, že nad jeho duší nemá moc ani ďábel, ani papež, ani císař, ale jen Ježíš. Tak jako on odevzdal na kříži svou duši Otci se slovy: Do tvých rukou odevzdávám svého ducha“. Tak jako Kristus prosil za své trýznitele, aby jim Bůh odpustil, protože neví, co činí, tak se modlil i Hus. Tak, jak učil své posluchače v Betlémě, aby ve všem následovali Ježíše, tak on následoval a to i v hodině své smrti. Před popravou zazpíval chvalozpěv a když mu dali poslední možnost vše odvolat a zachránit si život, řekl: „A pro tu pravdu evangelia, kterou jsem celý život hlásal, chci dnes vesele zemřít.“ V tu chvíli tleskl maršálek rukama a popravčí zapálil hranici. Netrvalo dlouho a Hus zemřel.

V čem spočívá Husův odkaz? Co Hus chtěl říci národu? Kvůli čemu umíral, pro co žil a co by dnes řekl našemu národu? To hlavní je to slovo, které nám vlaje nad Hradem. PRAVDA VÍTĚZÍ. Kdo tomu věří, ten se nebojí. Protože Hus věděl, že smrtí zvítězil. To, co vypadalo jako prohra, bylo vítězství. A tímto skutkem víry a lásky započala Evropská reformace. O sto let později německý reformátor Martin Luther řekl: „Ale my všichni jsme husité.“

„Nade vším vítězí pravda a mocná je až na věky!“ „Vítězí, kdo bývá usmrcován.“ „Pravda sice na čas poražena bývá, ale nakonec vítězí. Ona má tu zvláštní vlastnost, že čím více ji kdo dolů tlačí, tím více se pozdvihuje, a čím více ji zastiňují, tím více září. Tak jako v době Krista: Pravdu odsoudili, zabili a do hrobu položili a ona všechny přemohla, a za sebe samou jich jim dala dvanáct a více učedníků. A tak i dnes v Praze ta samá Pravda za husu jednu nestatečnou dala Praze mnoho orlů a sokolů, kteří mají dobrá zrak a vysoko létají a dobře Pánu Ježíši ptáky loví… Neboť, kdo pro Krista umře, ten vítězí, zbaví se veškeré nouze a věčné radosti si užívá.“

Zdánlivý paradox, ale je to pravda. Toto je Husův odkaz – miluj pravdu, stůj v pravdě, protože pravda vítězí. Sice může být na chvíli potlačena, ale jak říká staré české přísloví: „Lež má krátké nohy“, je pravdou, že nakonec stejně pravda zvítězí. A kdo to ví a věří tomu, ten se nebojí, protože ví, že smrtí život nekončí.

„Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída nebezpečenství nebo meč? Jak je psáno: Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
Ř 8,35-39