David Loula

MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE – OTEC ČESKÉ REFORMACE

† 1. 8. 1374

Ústy dvou nebo tří svědků bývá potvrzena každá výpověď, praví zákon. Máme tady svědectví tří svědků, Milíčových současníků, kteří sledovali Milíčův život a byli jím silně ovlivněni. Tomáš Štítný ze Štítného, klasik staročeského písemnictví, napsal o Milíčovi: „ Ó, s jakou vroucností kázal šlechetný Milíč u sv. Jiljí v Praze! Tu plápolal silný duch u něho v Boží milosti, a mnoho vydával ohňových slov!“
Vynikající univerzitní učitel a „mistr pařížský“ Vojtěch Raňkův z Ježova vyznával, že mu nesluší opravovat to, co bylo složeno milostí Ducha svatého, když mu arcibiskup předložil Milíčova kázání ke kontrole. Sám potřeboval celý měsíc na přípravu takového kázání, jaké Milíč se svým zápalem složil za jednu hodinu. Dalším svědkem je jiný mistr pařížské univerzity – Matěj z Janova. Matěj, který považoval Milíče za svého učitele a světce, napsal ve svých regulích několikastránkovou zprávu o Milíčovi z Kroměříže, kde píše, že Milíč byl „syn a takořka obraz Pána našeho Ježíše Krista a zrovna vtělené podobenství jeho apoštolův…“

Je však třeba svědků tam, kde mluví činy? Vždyť Milíčovo dílo bylo zjevné všem lidem a jeho vliv daleko přesahoval hranice českého království. Co činilo Milíče z Kroměříže tak výjímečným? Narodil se v obyčejné rodině v Kroměříži, postupně dosáhl vzdělání a dostal se k úspěšné kariéře u císařského dvora. Jako notář, člen císařské kanceláře, doprovázel císaře Karla IV. na cestách po říši. Vznikl mezi nimi přátelský vztah. Milíč byl úspěšný i v duchovní kariéře – stal se kanovníkem metropolitního kostela pražského, totiž svatovítské katedrály. Zásadním zvratem Milíčova života bylo jeho obrácení roku 1363. Plamenná kázání rakouského mnicha Konráda Waldhausera ho nenechala chladným. Když zaslechl Kristovu výzvu „neodřekne-li se kdo všeho, co má, nemůže být mým učedníkem“(Lk 14,33), vzal ji doslova a rozhodl se „raději odejít z hradu a nosit potupu Ježíše ukřižovaného a být posledním v domě Božím, než se zdržovat v příbytcích hříšníků a mít bohatství a slávu dcery faraonovy…“. Ani naléhavé přemlouvání pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic ho nezviklalo v jeho předsevzetí opustit císařský dvůr, postavení kanovníka, rozdat všecko své jmění chudým a odejít z Prahy do ústraní. Půl roku kázal v Hrošovském Týně a poté se vrátil do Prahy s jediným přáním v srdci – získat co nejvíce duší pro Ježíše Krista. Milíč si byl jist božským povoláním a inspirací, což mu bylo spolu s vášnivou láskou k lidem mocnou motivací ke službě. To mu také dodávalo odvahu, když začal kázat v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně a sv. Jiljí na Starém Městě, a mnozí se mu posmívali pro jeho moravské nářečí a zapomnětlivost v ohláškách. Jiní mu tvrdili, že v Praze nemůže vůbec nic dokázat, neboť tam působilo tolik velikých a učených mužů, ale ani oni mnoho nedokázali. Kroměřížský rád snášel posměch a protivenství pro pravdu – vždyť jemu nešlo o množství, ale třeba jen o spásu jedné ‚samařské‘ ženy.

Za nějaký čas začal boží rybář vytahovat plné sítě ryb. Lidé litovali svých hříchů, oplakávali starý způsob života, lichváři vraceli úroky, řemeslníci zanechávali řemesel, která nešla provozovat bez hříchu. Tvář Prahy se začala měnit a rozjasňovat. Jak vypadal běžný Milíčův den? Množství vykonané práce je neuvěřitelné, takže nelze než to přičíst síle a pomazání ducha Ježíšova, jehož byl Milíč plný. Brzy ráno sluha boží vstal, modlil se a připravoval kázání. Poté sloužil na bohoslužbě, kázal dvě až tři hodiny a do oběda měl pastorační rozhovory se zpovědí. O svátcích kázal třikrát, někdy až pětkrát denně, v různých kostelích. Při osobní službě lidem nikdy nedělal rozdílu mezi bohatými či chudými, slavnými či neznámými. ‚Nikým nepohrdal, ale ač už byl velice unaven, každého přelaskavě povstáním přivítal, vedle sebe posadil a vlídně se k němu choval.‘ Pouze s ženami se nikdy nesetkával o samotě, a ‚když se některá žena ve své prostotě za řeči k jeho tělu přiblížila, ihned přísně říkal: „nejmilejší, nedovedeš stát dále?“‚ Pokud měl dopoledne čas, modlil se, v čemž mnohdy setrval až do večera. Milíč miloval modlitbu, sytil se tam boží přítomností a milostí, šťastně vyznával, jak byl opojen nadbytkem v domu božím. Tato setkání s Pánem byla Milíčovi zdrojem síly a pomazání. Tam se uvolňovala boží moc a inspirace, proto Milíč měl stále o čem kázat a vyučovat. ‚Shledával-li někoho horlivého a vytrvalého v modlitbách, miloval v něm tuto ctnost nade všecky jiné.‘

Od Milíčova obrácení až do jeho smrti zvláštně ovládala jeho vznešené srdce láska k lidem, až se zdálo, jakoby mateřskou láskou miloval všechny duše. Proto se až v dospělosti od svého žáka učil němčině, aby mohl kázat mnohým Němcům v Praze. Kázal tedy Němcům německy, prostým Čechům česky a na kněžských synodách latinsky. Rád svým studentům dával prostor, aby mohli kázat a doporučoval je slovy: „Nejmilejší, bude vám poprvé kázat ten a ten, je velmi zdatný v slově božím a s pomocí boží budete ho mnohem raději poslouchat než mne.“ Každý den se modlil za všechny věrné kazatele a říkal: „Kéž by všechen lid prorokoval!“ V kázáních mluvil pravdu bez ohledu na osobu. Velmi káral hříšné kněze na synodách pro jejich vlažnost, lenost a světáctví. Tady máme jeho pohled na tehdejší kněžstvo: „…Tak i nyní kněží shánějí si nepravosti v cizoložstvích, smilstvech, krvesmilství, milenkách, líbání, v objetí souložnic, obchodováním v příbytcích nevěstek, a abych mluvil ani ne po lidsku, stojíce v hříších, vnášejí v boží věc hříchy chlípnosti či proti přírodě, což převyšuje i lidskou špatnost…Někteří honí v lesích šelmy, někteří však ženy po kyčlích.“(první synodní kázání)

Nemůžeme opominout velké Milíčovo milosrdenství, které kanulo na všechny chudé, nuzné a ubohé. Dělalo mu skutečnou radost štědře dávat. Vyptával se svých bohatých známých kolik mají a kolik mu můžou dát pro chudé. Rozdával jim s veselím a rozkoší. To se ví, že se za ním chudí jen hrnuli.

On sám chodil jen v jedné sukni a košili. Jednou, když už byli velké mrazy a Milíč chodil stále skrovně oděn, jistý urozený muž-Tomáš-chtěl mu darovat dobrý liščí kožich s tou podmínkou,že si ho nechá pro sebe. Milíč odpověděl: „To nikterák neučiním, abych slíbil,že si jej nechám jen pro sebe.“ Velice rád navštěvoval nemocné lidi a vězně, aby je posiloval a povzbuzoval božím slovem.

Roku 1372 zasáhl Boží Duch mnohé padlé dívky, prostitutky, takže se v slzách obraceli ke Kristu. Milíčova kázání na ně zapůsobila. Mnohé z nich se na toto řemeslo daly z nouze, rodiče byli zadlužení a ony to měly splácet. Milíč viděl tuto příčinu, a proto je vykupoval velkými částkami peněz a bral je do domu Kateřiny,slečny z Moravy, kde o ně pečoval. Dokonce je s velkou námahou a pláčem osobně vyhledával a přiváděl je zpět, když některé znovu upadly do hříchu. Za krátký čas jich bylo na tři sta, některé se sice řádně vdaly, jiné našli práci jako služebné v měšťanských rodinách, další šli do řádu; přesto zůstávalo více než osmdesát žen a dívek nezaopatřených. Když umírala majitelka hlavního nevěstince Na Benátkách Hofarta odkázala ten dům Milíčovi. To mu bylo podnětem k naplnění vize, kterou již dlouho měl ve svém srdci, totiž aby v Praze vybudoval NOVÝ JERUZALÉM. Místo kde by žil se svými studenty-orly budoucího věku- a obrácenými prostitutkami podle vzoru prvotní církve- jednotě, Boží bázni a svatosti, kde by všechno měli společné. Nechtěl ale založit nový řád, svázaný mnoha nařízeními. Toužil po otevřeném společenství věřících. Milíč navštívil císaře Karla IV. s prosbou o další pozemky Na Benátkách. Karel IV. mu rád vyhověl a Milíč se dal do díla. Z ničeho vybudoval dům, kapli a školu, kam se nastěhoval se svými nejmilejšími. Okolo sta lidí živil, šatil a kupoval jim i papír aby mohli psát. Někteří lidé mu namítali, jak chce sehnat tolik peněz. ‚Milíč sám je napomínal a povzbuzoval, že se nikdy nemá zoufat nad Božím milosrdenstvím.‘ A Pán se postaral. Atmosféru NOVÉHO JERUZALÉMA popisuje současník takto: „Jestliže někdo vstoupiv tam viděl a slyšel, co se tam dálo a mluvilo, když všichni jakoby prorokovali, jak to praví Pavel o křesťanských korintských, byl přesvědčen a velebě Pána vyznával, že skutečně je Bůh v nich a buď se sám přidával k jednotě, nebo odcházeje plakal nad sebou, jim však blahořečil.“

NOVÝ JERUZALÉM na zemi vyvolal odpor a hrůzu v říši temnoty. Mnozí kněží a zvláště mniši žebravých řádů se cítili ohroženi Milíčovým působením, vždyť napomínal jejich zlořády a navíc k sobě stáhnul mnohé posluchače, ze kterých oni měli slušný příjem. Vymýšleli tedy mnohá lživá obvinění na Milíče, pomlouvali ho u arcibiskupa Očka z Vlašimi, žalovali ho u římské kurie i inkvizice. Arcibiskup proti Milíčovi nic neměl, musel ho však předvolat, a Milíč vesele oslovil arcibiskupa: „Ó ctihodný otče, nermuťte se nad tím; ačkoliv jsem byl z mnohého obžalován u římské kurie, přece je celá má naděje v Bohu. Neboť pravda zazáří nad slunce jasněji a žádná temnota lží ji nedovede zastřít.“ Tady je zřejmě počátek lásky k pravdě u Čechů, jejich nezdolné víry v její konečné vítězství nad lží , ještě 30 let před vystoupením mistra Jana Husa, bojovníka za pravdu. Jelikož rozbouření neustávalo, rozhodl se Milíč,že půjde k papežskému stolci pro rozsouzení. U papeže Urbana V.již byl roku 1367. Milíč totiž žil v úzkostném očekávání příchodu antikrista a Ježíše Krista. Dle svědectví Matěje z Janova ‚přerušil Milíč dlouhotrvající mlčení o posledním příchodu Kristově a antikristově.‘ Viděl ohavnost spuštění stojící na místě svatém(Mt.24,15), totiž v církvi a cítil odpovědnost upozornit na to papeže. Když na něj v Římě čekal, pověsil na dveře katedrály sv. Petra list, že tam bude kázat o příchodu antikrista, tak jak to činíval v Praze. V Římě tím na sebe upozornil inkvizici a byl uvězněn pro podezření z kacířství. Spolu s ním byl uvězněn kněz Dětřich, který to pokládal za křivdu a trochu v sobě reptal. Když to Milíč zpozoroval, přelaskavě ho napomínal: „Milý bratře, pamatuj na umučení Ježíše Krista, který byl veden jako ovce na porážku a neotevřel úst svých.“ Ačkoliv s ním zacházeli velmi ukrutně, neodpovídal než vlídně a laskavě, co bylo třeba, takže všichni duchovní i laikové žasli nad jeho trpělivostí. Nepotřeboval se hájit, protože stál v pravdě a měl autoritu. Tuto jeho převahu všichni cítili, takže se mu nakonec žalobci omluvili a kardinál Albánský se ho ujal a uvedl ho před svého bratra papeže Urbana V. Všichni respektovali přirozenou prorockou autoritu, se kterou Milíč vystupoval.

Milíč předložil papeži projekt na obnovu církve – vyzval ho ke svolání všeobecného koncilu, kde by se rozhodlo o vyslání pomazaných kazatelů – evangelistů – do celého světa, aby připravili boží armádu na příchod antikrista a zároveň, aby připravili Kristovu nevěstu na Kristův příchod. Papež dal Milíčovi za pravdu, ale dále se staral o své věci.

Nyní Milíč stojí opět před papežem, tentokrát v Avignonu. Jeho největší protivník, Čech Klonkot, profesor pražské univerzity, teď papežský penitenciář v Avignonu – pilně pracuje na Milíčově upálení. Milíčovi je dáno promluvit před papežem na svoji obhajobu a opět je ospravedlněn. Kardinál Albánský ho zve na hostinu a posadí ho na třetí nejvýznačnější místo při stole. Avšak Klonkot náhle onemocní a přes Milíčovi vroucí modlitby umírá. Milíč se nikdy nemodlil za sebe tak naléhavě a tak mnoho jako za své nepřátele, takže při této modlitbě za Klonkota věřící a hodnověrní lidé slyšeli svírání jeho vnitřností.

Do Prahy se však Milíč již nevrátil. Umírá 1.8.1374 v Avignonu, kde je i pohřben. Před svojí smrtí napsal ještě kardinálu Albánskému dopis, který na něj dojemně zapůsobil, že říkal: „Ač se můj bratr papež skvěje zázraky, myslím přece, že by tento Milíč měl být kanonizován před mým bratrem.“ Milíč nikdy prohlášen za svatého nebyl, a přesto světcem byl. V Božích i lidských očích. Historik F. Palacký nazýval Milíče otcem české reformace. Jeho život a dílo připravilo půdu k husitskému hnutí obnovy. Když M. Kroměřížský umírá, je již na světě malý chlapec – Jan z Husince. Přestože byl po Milíčově smrti NOVÝ JERUZALÉM zničen, jeho odkaz hořel v srdcích mnohých věrných Čechů přes celá pokolení až do dnešních dnů jako pochodeň ukazující a připravující cestu pro druhý příchod Ježíše Krista na zemi.

Literatura

Vita venerabilis presbyteri Milicii, praelati ecclesiae Pragensis ( Život ctihodného kněze Milíče, preláta metropolitního kostela pražského),vydal Bohuslav Balbín ve svém rozsáhlém díle Miscellanea historica Regni Bohemiae IV, 2 (Historické rozmanitosti Království českého; Praha 1664).

Narratio, tj. vyprávění či zpráva Matěje z Janova z jeho Regulae…,které z rukopisu Národního muzea v Praze vydal v pěti svazcích Vlastimil Kybal v letech 1908-1927. Já jsem použil vydání Milana Kopeckého, Jan Milíč z Kroměříže, Cisterciana Sarensis, Žďár nad Sázavou 1999

Herold a Mráz,Tři řeči synodní, Academia Praha 1974