1. „V tyto časy nebezpečné, zpívejme mu žalmy vděčné“[1]

Církevní tiskárna Jednoty bratrské byla převezena roku 1578 z Ivančic do Kralic. Zde nalezla bezpečný úkryt na dlouhý čas. Po bitvě na Bílé hoře nedošlo jen na 27 českých pánů a k vykázání všech protestantských kazatelů (1622), ale také na kralickou tiskárnu. Vojenská jednotka roku 1621 vtrhla do Kralic a vyplenila Kralickou tvrz. Vojsko nezničilo úplně celou obec, šlo jim hlavně o likvidaci bratrské školy, knihovny a tiskárny. Tiskaři vojenské přepadení předvídali, a tak se jim zdařilo odstěhovat převážnou část inventáře, přístrojů a knih ještě před vpádem vojska do Náměšti na zámek Karla staršího ze Žerotína. Nad kralickou tiskárnou se do slova a do písmene slehla zem. Nad zasklepenou částí tvrze později vyrostl nový dům. Mistři tiskaři, překladatelé a učitelé museli do exilu. Také nedaleké Ivančice osiřely. Na evangelické Academii zde dlouho působil Jan Blahoslav, Esrom Rüdinger a další vzdělanci Jednoty bratrské.

V polovině padesátých let minulého století (1956) paní profesorka Vlasta Fialová z brněnského Moravského muzea za pomocí studentů i placených pracovníků důkladným archeologickým průzkumem „Adamova kopečku“ odkryla trosky Kralické tvrze. Záhy byly nalezeny v hlíně těsně vedle bývalé tvrze špendlíky a tiskařské literky. V průběhu roků 1967 -1969 kraličtí občané společně s pracovníky brněnského Moravského muzea vystavěli Památník Bible kralické. K slavnostnímu otevření došlo 27. a 28. září 1969. První průvodkyní se stala paní Božena Procházková, předsedkyně kazatelské stanice v Kralicích sboru Českobratrské církve evangelické v Horních Vilémovicích. V Památníku byly instalovány dvě výstavy. První byla, a je tomu tak dodnes, věnována kralickým tiskařům a jejich dílu. Druhá je soustředěna na dílo J. A. Komenského, s nímž jsou také spojeny další osudy této tiskárny. Spolu s dalšími exulanty tiskárna doputovala do polského Lešna v Polsku. Několik let ještě sloužila českým emigrantům. Roku 1636 však lehla popelem při zničujícím požáru celého města.

Bible kralická z roku 1613 představuje reprezentativní dílo nejen překladatelsko-teologické, ale též tiskařsko-grafické. Úvodní titulní list s názvem knihy a rokem vydání je orámován věncem se zavíjeným ornamentem, dvěma zvěstujícími andělskými tvářemi. Titulní list dále lemují jednoduché ornamenty a rostlinné motivy. Předcházející tisky biblí jsou bohatěji ilustrovány, než je klasické vydání z roku 1613. Jednota se již tolik neinspirovala německými filipisty, ale stále více se přikláněla k švýcarským kalvinistům, ač si stále zachovávala své vlastní důrazy. Ač Jednota bratrská zákona Kristova byla stále více ovlivňována reformovanou estetickou jednoduchostí, v knižní produkci se rytci a grafici nevzdali umělecké výzdoby. Konečně i švýcarský reformátor Jan Kalvín tvrdil, že výtvarné umění je Boží dar, z něhož se nesmí stát bohoslužebná modla, tak jako ze zvěsti se nesmí stát fráze nebo suché dogma. Proti malířům a grafikům Kalvín nic nenamítal, pokud jejich umění funkčně chválí Boha Stvořitele a Vysvoboditele. Dogmaticky vyznal Boží zájem o tento svět právě těmito dvěma výsostnými tituly, téměř jiných neužíval. Takovou teologickou rozvahou byly určeny i kategorie a motivy biblické výzdoby: krása stvoření, které je dílem Božích rukou, včetně květin. Druhým tématem je zvěstování slova – andělským chválením zpečetěné. Zvěst bible není umenšena ani zkarikována jednoduchou estetikou přírodní krásy. Také majestát Boží nesmí být karikován – spekulativním dogmatem či kýčovitým obrazem. Protestantská teologie a protestantské umění tedy mohou sloužit ke zvěstování i podle Kalvína, a to kraličtí mistři překladatelé i grafici svým uměním dokázali dokonale. Litery i iniciály u jednotlivých kapitol jsou určeny touto biblickou estetikou. Typ tiskařských liter odpovídá těm, které se pak našly při vykopávkách ve 20. století. Tehdy si litery museli odlévat sami tiskaři a každá tiskárna měla svůj typ písma. I v tomto oboru byli kraličtí tiskaři mistry.

Produkce tiskárny byla rozsáhlá. Od roku 1578 do roku 1620 vydali kraličtí mistři 59 knih. Jenom pro zajímavost, v Olomouci došlo během 16. století ke krátkodobému útlumu produkce a v Brně se během 16. století nevytiskla prakticky žádná kniha. Na jiných místech pracovaly produktivní tiskárny – ve Vimperku, Plzni, Praze, Prostějově a dalších místech. Roku 1570 utrakvistický tiskař Jiří Melantrich (vlastním jménem Jiří Rožďálovský) vydal Bibli českou. Během své působnosti vydal 230 titulů českých i cizojazyčných. Svou produkci však musel podrobovat katolické cenzuře. Kraličtí tiskaři tedy přispěli značnou mírou k rozvoji literární kultury na Moravě i v Čechách, protože Jednota bratrská zásobovala své sbory na Moravě i v Čechách, kde byly poměry o něco tíživější, protože tam se tisknout nedalo ani v utajení (Jan Augusta byl vězněn 16 let na Křivoklátě). Také díky kralickým tiskařům lze tedy hovořit o druhé polovině 16. a začátku 17. století, jako o zlatém věku české literatury, jak připomínají někteří literární a uměnovědní znalci.

Kraličtí tiskaři kromě standardních biblí vydali též vědecké dílo „Kralickou šestidílku“ s vykladačskými poznámkami pro kazatele. Tiskli pro potřebu církve kancionály a též učebnice, protože Jednota měla zájem na vzdělání již před Komenským. Učebnice mohly být využívány přímo ve škole na Kralické tvrzi, Ivančicích či v Přerově a na jiných místech. Někteří absolventi pak nacházeli uplatnění ve službách Karla staršího ze Žerotína na jeho zámku v nedaleké Náměšti nad Oslavou. Tiskařské literky, matrice, štočky, lisy, knihvazárna, to vše bylo majetkem Jednoty bratrské. Některé tiskařské štočky si mistři dovezli ze švýcarské Basileje, kde někteří byli na studijních stážích a dali je pak k dispozici církevní tiskárně. Z církevních peněz – darovaných šlechtickými sponzory – se také financoval nákup ručně vyráběného papíru. Tisklo se tedy pro bohoslužebné a pedagogické potřeby církve.

Tiskárna Jednoty bratrské musela pracovat v průběhu 16. století až do roku 1609 v naprostém utajení. Jednota bratrská žila v ilegalitě od samého počátku, a roku 1508 to bylo potvrzeno mandátem svatojakubským. Ilegality se zbavila až roku 1609. Tiskárna se nejprve nalézala v nedalekých Ivančicích (byla zakoupena pro potřeby církve 2. 12. 1562) a roku 1578 byla odstěhována do Kralic. Utajení bylo zapříčiněno obavou ze zásahu státní cenzury a hrozbou hrdelního trestu. V 16. století byla státní cenzura velmi tvrdá. Roku 1547 byl popraven olomoucký protestantský tiskař Jan Olivetský st. za šíření protistátních tiskovin. Švýcarského exulanta dr Balthasara Hubmaiera potkal podobný osud v téže dekádě – byl upálen.[2]

Kralická tiskárna působila v době renesančního vladaře Rudolfa II. Neměli bychom však podlehnout pokušení a hledět na humanisticko-renesanční dobu očima Jana Wericha a jeho zfilmované pohádky o císaři Rudolfovi II., jakoby císař Rudolf byl štědrým mecenášem a iniciátorem společenského, kulturního a vědeckého rozvoje v Čechách. Po stránce společenské se Rudolf II. zařadil do řetězce vladařů 16. století, kteří se obávali protestantského nábožensko-společenského rozvoje 16. století. Jako římsko-katolický člen církve zcela oddaně vládl v koordinaci s římsko-katolickou církevní politikou, nastartovanou protireformačně laděným Tridentským koncilem. Rudolf II. respektoval protireformační linii do všech důsledků. Rudolfův majestát (1609) – povolující náboženskou svobodu pro pány i poddané – byl na Rudolfovi vynucený. Nebyl to plod jeho společenské tolerance a náboženské uvědomělosti. Rudolf II. do té doby respektoval nárok římskokatolické církve na cenzurní dohled nad vydáváním tiskovin. Církev římsko-katolická získala politickou podporu již za jeho předchůdců a státní úřad tuto politickou i mocenskou podporu dodržoval velmi důsledně, aby církev opět získala dohled nad myšlením a jednání všech občanů Českého království a očistila České království od husitství i bratrství. Státní instituce pak v jednotlivých případech dohlédla na potrestání provinilců – to se plně začalo dařit až Ferdinandovi II. a jeho následovníkům. Ideologické měřítko správnosti myšlení a jednání věřících si církev pohotově vytvořila roku 1564 na koncilu v Tridentě. Tam byl autorizován Index zakázaných knih. Měřítko na specifické a tedy velmi stranické chápání pravověrnosti- tj. ortodoxie bylo na světě. Dle něj mohl měřit a k němu připisovat páter Koniáš a také podle něj čistit. Čištění ohněm začalo již ve 20. letech 17. století. Také Komenského knihovna z fulnecké farnosti byla spálena těmi, kdo dbali na specifické pravověří a očišťovali kulturu od jinak smýšlejících. Index zakázaných knih byl doplňován v průběhu staletí a oficiálně byl zrušen až ve 20. století: roku 1966. Polská snaha o znovuobnovení zákazu nespolehlivých knih v minulé dekádě je návratem k inkviziční mentalitě.

V Čechách biskup Vilém Prusinovský si roku 1567 vymohl na císaři Maxmiliánovi mandát proti nekatolickým tiskařům. Maxmilián navíc zrušil možnost tisknout bratrské knihy v německém Norimberku. Tehdy bratrská tiskárna sídlila a tiskla v Ivančicích, a zde také sídlila evangelická Akademie. Z důvodu utajení nakonec tiskaři přesídlili do Kralic ( 1578). Přestěhovali se z panství pánů z Lipé na panství Karla st. ze Žerotína. Navíc císař Rudolf II. roku 1580 aktualizoval mandát proti nekatolickým tiskařům. To učinil v době, kdy protestantů byla v Českém království většina – 97% (3 miliony obyvatel). Císař Rudolf II. ve výnosu z roku 1580 přesně vyjmenoval, které tiskárny mají státní povolení. Tiskárna tedy žila v utajení a vytištěné knihy se tajně odvážely v sudech s „obilím“ do překladiště v Pyšelu (tvrz) a pak v menších částech byly knihy distribuovány dál. Stejným způsobem se pravděpodobně dovážel ručně vyráběný papír z Losin.

Kralice tehdy byly poměrně rozvinutou osadou. Kromě pivovaru a dvou velkých poplužních dvorů zde bylo několik mlýnů a řemeslnických dílen, a jeden čas dokonce i lázně, škola a též utajená a posléze legalizovaná tiskárna. Dále zde bylo několik velmi výnosných rybníků pro pěstování ryb a několik chmelnic. Kralice byly prosperující osadou, nikoli samotou či zapadlou vsí. Po roce 1609 se oficiálně uznaná tiskárna stala též prosperující firmou, která částečně kryla své náklady prodejem knih. Zničením tiskárny (1621) a části vesnice, a rozvrácením a vylidněním tohoto žerotínského prosperujícího regionu (1628) se nejen Kralice, ale i sousední regiony ponořily do zapomnění a na poměrně dlouhou dobu také hospodářské a společenské stagnace. Roku 1622 byli císařským zákonem ze země vykázáni protestantští kazatelé, včetně universitně vzdělaných tiskařů a překladatelů biblických textů. Monopol kulturní i náboženský byl vyhlášen a potvrzen zákony z roku 1627, na Moravě 1628. Protestantští měšťané, řemeslníci a další svobodní obyvatelé, kteří se „nesrovnali ve víře s panovníkem“, museli opustit zemi. Přes 30 tisíc obyvatel tak odešlo do exilu.

Ivančické a kralické tisky jsou tedy ilegální tiskoviny – samizdaty velmi sličného provedení. Po roce 1609 mohli kraličtí tiskaři tisknout již legálně. Česká konfederace z roku 1619 zaručovala náboženskou svobodu protestantům i katolíkům, protože inkorporovala do svého textu Rudolfův majestát. Státní ústavou byla deklarovaná práva a svobody, včetně práva vstoupit a vystoupit z církve. Práva a svobody, inspirované teologickou tvorbou Jana Kalvína a teologicko-politologickou tvorbou jeho následovníka Theodora Bezy, platily ovšem pouze do Bílé hory (1620). Vítězství císaře Ferdinanda II. nastolilo opět poměry běžné v tehdejší střední Evropě, tedy „cuius regio, eius religio“ což prakticky znamenalo: „kdo vládne, ten rozhoduje o konfesi poddaných“ V případě Ferdinanda to ovšem znamenalo, že i šlechta se musí podřídit konfesnímu vyznání císaře. Svoboda svědomí pánů, městského i venkovského obyvatelstva se stala opět druhotnou záležitostí. Lidskou důstojnost měli již zase jen privilegovaní. Požadavek Jednoty bratrské, aby též páni byli poddáni stejné kázni jako měšťané a sedláci, byl pošlapán a zapomenut. Vestfálský mír (1648) potvrdil dosavadní arogantní praxi vlády jednoho muže a jedné církve a tím stvrdil společenské i duchovní poddanství obyčejných lidí. Odtud pramenilo trpké zklamání Komenského, že vestfálský mír potvrzuje potupení obyčejných a privilegovanost nábožensko-politických vítězů.

Komenský a další členové Jednoty i církve utrakvistické považovali „Vestfálský mír“ za nábožensko-politickou prohru křesťanů. Komenský v „ Kšaftu“ vyznává podíl Jednoty na krizi evropského světa. Kaje se, že ne vždy dosti hlasitě Jednota svědčila o důstojnosti všech, včetně poddaných.

V Kralicích na stěnách kostela se setkáváme s citáty z kralického překladu. Jde o první katechezi posluchačů urozených i neurozených. Do tohoto kostela chodili nejen kraličtí osadníci, tiskaři a učitelé, ale též do něj zavítali členové Žerotínovy rodiny a sám Karel starší ze Žerotína. Proto v kralickém kostele nalezneme biblické naučení adresované šlechtě: „Milujte světlo moudrosti všichni, kdo spravujete lid“ – zde je v latině, protože Žerotínové studovali v Německu i Švýcarsku: „Diligite lumen sapientiae omnes qui praeestis populi.“ A pánové mají dbát na lid: „Napomínej jich, ať sou vrchnostem poddáni, jich poslušní, ke každému skutku dobrému hotovi.“ A všichni jsou zahrnuti do jednoho zaslíbení: „Blahoslavený ten lid, jehož Hospodin jest Bohem.“[3] V kralickém kostele se tedy nalézá duchovní ústava i společenská pravidla pro obecný život, nejen pro kralické společenství.

Karel starší ze Žerotína financoval též stavbu tajného kostelíka ve Velké Bíteši – roku 1598, který splýval s hradbami, a z náměstí ho nebylo a není ani dnes možné zahlédnout – vznikl před rokem 1609 – musel zůstat v utajení, alespoň relativním. Dnes je v něm muzeum.

Ve škole byla výuka otevřena pro všechny stavy i gendry: do kralické školy chodili žáci z okolních vesnic, a též dcera náměšťského vrchnostenského písaře Tomáše Běla. Škola byla otevřená i pro velmi chudé, protože v seznamu žáků nalézáme i sirotky, kteří byli placeni ze sirotčích truhlic jejich domovských obcí. Tento systém si zavedl na svých statcích Karlův otec Jan ze Žerotína a Karel starší ze Žerotína v něm pokračoval.

2. „Mocný Bože, při Kristovu, zachovej nás spásy slovu.“[4]

Roku 1615 a 1618 vytiskli kraličtí tiskaři dva Kancionály (notované), které shrnují bratrskou písňovou tradici. Přepracovali tak kancionál, který redigoval a vydal Jan Blahoslav roku 1561, tzv. Šamotulský kancionál (Polsko). Od 2. 12. 1562 se již tisklo v Ivančicích na panství pánů z Lipé. Podle dnešních odborníků jedním z nejkrásnějších tisků 16. století v Čechách, na Moravě i ve Slezsku je Ivančický kancionál z roku 1564.

Jednota bratrská vytvářela nové písně v průběhu 16. století (Lukáš Pražský, Jan Augusta, Jan Roh, aj.) a navazovala na teologické dílo husitských teologů, mimo jiné proto v obou vydáních přetiskli Husovu píseň „Jezu Kriste, štědrý kněže“ a další. Autoři zpěvníků přebírali také písně z jiných reformačních zemí – např. píseň „Mocný Bože, při Kristovu“ ta je též zařazena do kancionálu z roku 1618, její melodie je známa i širší veřejnosti. Proslavila se jako znělka televizního filmového seriálu Františka Filipa: F. L. Věk.

Ke své dosavadní písňové tvorbě a k převzatým písním z jiného reformačního regionu připojili bratrští teologové 150 žalmů v přebásnění Jiřího Strejce (1536 – 1599). Žalmy vyšly 2x samostatně jako tzv. Žaltář. Ten vydali ještě v Ivančicích 1577, podruhé již v Kralicích roku 1581.[5] Strejcovo přebásnění 150 žalmů se stalo populární a o tisk tohoto díla zažádal i Daniel Adam z Veleslavína. Do současného Evangelického zpěvníku bylo převzato 26 textů Jiřího Strejce.

Do kralického vydání Kancionálu z roku 1615 byly převzaty též francouzské melodie z ženevského žaltáře. Strejcovo přebásnění se užívalo do konce 19. století, pak žalmy znovu přebásnil František Šebesta (1844 – 1896), vyšly r. 1879 opět na francouzské nápěvy. K dalším úpravám došlo o století později (Samuel Verner, Josef Batelka, Vladimír Kučera) – 1979. V této pozměněné podobě se žalmy zpívají dodnes, společně s mnohými jinými reformačními písněmi.

Kraličtí tiskaři nám zachovali poklad písní, které díky péči Jana Amose Komenského byly vydány znovu v Amsterodamu (1659). Tak byly písně zachovány pro exulanty a též pro české věřící, kteří je zpívali z pašovaných vydání německých predikantů. V Čechách a na Moravě se nesměly evangelické písně vydávat až do roku 1781. Mnohé z oněch písní se zpívají dodnes při nedělních bohoslužbách, na biblických hodinách a při slavnostech a jiných významných příležitostech Českobratrské církve evangelické.

3. „Pán Bůh je síla má, všecka obrana má! Bezpečně má státi, aniž se lekati duše má. Byť vojsko povstalo, proti mně se bralo, byť jich bylo mnoho, nebojím se toho zamálo.“[6]

Překladatelé Bible kralické byli humanisticky vzdělaní kazatelé Jednoty bratrské. Proto nebylo nic neobvyklého, že někteří znali hebrejštinu, řečtinu i latinu a přihlíželi také k předchozím překladům do češtiny. Překladatelé byli kazatelé, proto usilovali o jasný a srozumitelný překlad, aby se dal hlasitě číst při bohoslužbách. Mezi husity byla bohoslužba v českém jazyce. V Jednotě také od samého počátku od roku 1468. V římsko-katolické církvi se k české bohoslužbě přistoupilo od 60. let minulého století, tj. po II. vatikánském koncilu. Čeština byla bohoslužebným jazykem, proto byla zpěvnost a srozumitelnost textu důležitým překladatelským zřetelem, zejména poetických částí Bible. Novověký znalec hebrejštiny a aramejštiny Stanislav Segert, který s básníkem Jaroslavem Seifertem překládal některé poetické texty knihy Jób, s velkým obdivem k překladatelskému umění kralických mistrů tvrdí, že poetická řeč žalmů prozrazuje moravský akcent a rytmus řeči překladatelů. Zpěvnosti poetické řeči bible kralické využil skladatel Antonín Dvořák, který zhudebnil některé starozákonní Žalmy. Při posledním rozloučení v kostele nebo v obřadních síních dosti často zní Žalm 23.

Pravděpodobně všichni se rozpomeneme na první a poslední sekvence filmu Kolja. Kolja odlétá z Prahy od svého otčíma a brouká si píseň, kterou slýchával při posledních rozloučeních v strašnickém krematoriu v Praze. Zpívá žalm nezapomenutelným dětským způsobem. Broukavě zpívá na rozloučenou jednoho přátelství, které jen stěží bude opět kdy navázáno. Letadlo letí nad mraky prozářenými sluncem a v posledních minutách filmu diváci slyší žalm 23 v kralické bibličtině: „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí.“

Poetická řeč žalmů se zalíbila i slovenskému teologovi Jiřímu Třanovskému (1592 – 1637), který vydal mnohé písně Jednoty bratrské. Kralickou bibličtinou vyzdobil i své vlastní písně. Snad nejznámější píseň z Třanovského dílny je píseň „Pán Bůh je síla má“ – zpívá se dodnes v kostelích, ale i na koncertech skupiny Oboroh.

Poetická řeč Bible kralické ovlivnila i římskokatolické básníky, jako byl Fridrich Bridel- (1619 – 1680). Bridel zbásnil starozákonní biblické příběhy o Josefovi a jeho bratřích, o Mojžíšovi i Danielovi v jámě lvové a další. Své významné dílo Stůl Páně vydal roku 1660,

ještě před vydáním Bible Svatováclavské (1677 – NZ; 1712 a 1715 – dva díly SZ). Slovní zásoba prozrazuje velmi pečlivou četbu bratrské kralické poetiky. Bridel byl dobrý čtenář kralického překladu, svědčí o tom užití slov, která se užívají právě v Bibli kralické: nejmilejší, dychtím, milost, dobrota, milý.[7] Je proto zřejmé, že luterské Melantrichovo vydání bible Bridelovi nebylo tak blízké, ač vyšlo v 16. století celkem pětkrát, zřejmě pro něj nebylo tak zpěvné.

4. Jednota v exilu a teologické dědictví Jednoty bratrské

Bible kralická disponuje nejen poetickou řečí, ale též přesnou teologickou terminologií.[8] Komenský proto mohl v polském Lešně zorganizovat práci na vytvoření Konkordance, pro rychlejší orientaci v biblickém textu. Hotový rukopis však shořel roku 1636 spolu s jinými pracemi.[9]

V Lešně shořel též tzv. Manuálník, což byla zkrácená verze Bible kralické o rozměru 13 x 7,5 cm a měl 936 stran. Manuálník byl vhodným kapesním vydáním, dobře přenosným. Komenský považoval za nutné vyzbrojit Jednotu biblickým textem, aby kazatelé měli k dispozici alespoň jádro biblické zvěsti, proto znovu vytvořil Manuálník. Vydal ho v Amsterodamu 1658 v počtu 3000 výtisků. Vydal též latinskou verzi Manuálníku v německém Norimberku, kde předtím Jednota v 16. století vytiskla mnohé tisky. Komenský nechtěl Manuálníkem nahradit Bibli jako takovou, pouze chtěl nabídnout úvodní pomůcku pro začátečníky, kteří chtěli žít pravou zbožností – pravým poznáním Boží vůle.

V době působnosti pátera Koniáše (17.století, vydal též klíč zakázaných knih), který pronásledoval majitele reformační literatury v Čechách i na Moravě, se čeští čtenáři mohli spolehnout jen na zahraniční vydavatele, kteří pak organizovali pašování knih do Čech a na Moravu. Vydáváním biblí se zabývali příznivci Jednoty a obdivovatelé práce Jana Amose Komenského. Luterští pietisté v Halle nad Sálou roku 1709 vydali špalíčkový formát 16,4 x 6,5 cm novozákonní kralický text. Roku 1720 a znovu 1721 vydal novozákonní kralický překlad exulant Václav Kleych (1678 – 1737), který utekl do zahraničí z Lažan u Litomyšle. Novozákonní text vydal pro exulanty v Polsku, Slovensku a některé se dostaly pašeráckou cestou do Čech. V předmluvě popisuje historii vydávání Bible v Čechách, na Moravě a v exilu. Roku 1722 byla vydána znovu Hallská bible. K další reedici došlo znovu 1745 a 1766 (tentokrát s předmluvou Elsnerovou, který čerpal z předmluvy Kleychovy). Roku 1787 byla kralická verze s drobnými úpravami opět vydána v Prešpurku – v Uhrách, péčí Františka Augustina Patzka, který přišel z Olomouce. Roku 1808 vyšla další Bible, tzv. Prešpurská bible. V předmluvě je zmíněn Luther, Jan Blahoslav i mistři kraličtí-překladatelé- nesmrtelní Kraličtí vykladači. Roku 1863 vyšla Jubilejní bible, kterou vydal Josef Růžička v Praze.

Jiří Třanovský vydal v Levoči 1636 Cithara sanctorum Písně duchovní staré i nové. Jde o první slovenský evangelický zpěvník, psaný bibličtinou. Byl mnohokrát reeditován s notací i bez notace. Biblická kraličtina se užíval na Slovensku v průběhu 19. i 20. století, stala se bohoslužebnou řečí – bibličtinou. (Nový překlad do slovenštiny byl proveden až v osmdesátých letech minulého století.) Mezi stále zpívané písně v Českobratrské církvi evangelické náleží Třanovského píseň „Aj, Pán kraluje, božskou čest maje“( 353 EZ). Slova byla zkomponována na ženevský nápěv z roku 1562. Píseň je příkladem přebírání a inovování písní.

Po roce 1781 – po Tolerančním patentu se užívaly zpěvníky (Elsnerův kancyonál) z roku 1753: Kancyonál – To jest Kniha Žalmů a písní duchovních. Již název naznačuje, že jádrem zpěvníku jsou písně z Komenského amsterodamského kancionálu (1659). Zpěvník byl přetiskován velmi často beze změn. Tardyho kancionál (1868, 1872, 1882) – notovaný. Samostatně byl též vydán chorálník za spolupráce skladatele Josefa Foerstra.

5. Vliv textů Kralické bible

V české literatuře se setkáváme s parafrázemi biblických Žalmů. J. B. Čapek (1903 -1982) zveršoval Píseň písní na základě kralického textu, vydal roku 1931. Ivan Olbracht (1882 – 1952) – přepsal Píseň písní na základě kralického textu, vydal 1940. Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947) – přebásnil Píseň písní 1933 a též vyšlo 1950.[10]

V 19. století se inspirovali kralickou češtinou básníci parafráze v 19. století: Antonín Puchmajer (1769 – 1820) – převod Ž 104. Karel Jaromír Erben sepsal oslavnou píseň k poctě císařským novomanželům (1858) – Františku Josefovi a Alžbětě. Andrej Sládkovič (1820 – 1872), inspirován kralickou verzí překládá do slovenštiny Ž 44, 21 aj. (Segert, 1994, s. 69).

Ještě před vydáním Kralické bible ovlivnily české překlady ruské překladatele a běloruský lékař František Skorin si nechal v Praze vytisknout roku 1517 – 1519 23 Starozákonních knih ve staroslověnštině. Kralický NZ byl vydán roku 1897 v Petrohradě paralelně se staroslověnským textem. Tato edice byla určena pro potřeby Čechů, žijících v Rusku a na ukrajinské Volyni.[11]

Reformovaný farář Jan Karafiát o vydání kralické verze NZ napsal přejnou recenzi do Reformovaných listů 1898, č. 3, s. 43- 46.

6. „Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože, a pěkně tě prosíme, dej ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme.“

Karafiátova revize kralické představuje pokus zachovat kraličtinu stále aktuální. Jan Karafiát je také autorem pohádky často vydávané i zfilmované: Broučci.

Evangelický farář Jan Karafiát studoval v reformovaném Skotsku v 80. letech 19. století. Působil jako reformovaný farář na Hrubé Lhotě na Valašsku a později v Praze na Královských Vinohradech. Vydával časopis Reformované listy. Zajímal se o kulturní a náboženské dění doma i ve světě. Byl velkým biblistou a jeho revize Kralické bible (1887 a 1921) byla přijata širokou veřejností. Jan Karafiát revidoval verzi z roku 1613. Revizi textu Šestidílky provedli v Jednotě českobratrské (nyní Církev bratrská). Revizi textu vydali roku 1940 v Kutné Hoře. Nadále je Bible kralická vydávána v Karafiátově revizi, samozřejmě s dalšími úpravami. V roce 2008 byla znovu vydána verze z 1613 společně s Ekumenickým překladem v jednom svazku.

Kralický text je srozumitelný modernímu čtenáři jen do jisté míry. Některým slovům rozumíme špatně, protože přikládáme některým slovům význam, který nemají, např. bázeň Hospodinova. Bázeň modernímu čtenáře zní cize a možná odpudivě. Souznívá mu s bázlivostí a přestrašeností a zřejmě příliš nepomáhá vysvětlující přívlastek, že je to bázeň Hospodinova. V kralickém překladu – v bibličtině- má bázeň kladný význam, znamená pocit úcty, reverence; s reverencí souvisí anglický název pro kazatele – reverend. U bázně jde o osobně prožívaný pocit přítomnosti Boží – zážitek, který člověka k něčemu dobrému zavazuje. O bázni, reverenci hovořil T.G. Masaryk. Zejména Charllota Garrigue, Američanka původem, běžně hovořila o reverenci. Ta si oblíbila Karafiátovy Broučky, Charllotu bázeň neurážela. Chápeme-li bázeň jako úctu, reverenci, a zároveň jako pocit závazku, pak se možná přestaneme obávat či stydět modlit ranní modlitbičku z Broučků. Modlitba nás nevyzývá k přestrašenosti. Zve nás k úctě. Máme ctít něco, co nás přesahuje. My si s překvapením uvědomujeme, že přestáváme být a již nejsme středobodem vesmíru, a se stejným překvapením si uvědomujeme, že se přestáváme bát. Traumata odcházejí, proto můžeme mít rádi druhého člověka. Přestáváme se bát člověka alespoň na chvíli. Zde jsou kořeny občanské statečnosti a solidarity s druhými. Mít rád druhé to není sentimentální pocit, ale občanská odvaha. Proto broučci pravidelně rozžehnou světlo a svítí. Chudobky nad jejich obydlím nejsou znamením resignace, že pokorně zmrznou. Květiny jsou onou estetickou a teologickou metaforou, že si člověk nepřidá ani den ke svému životu sám ze svých sil a že přesto smrt neruší jejich životní smysluplné úsilí – služby svícení.

Máme s úctou naslouchat, co si Bůh přeje. Nejde o slepou poslušnost, nýbrž o ochotu milovat s úctou Boha i bližního – i ten bližní má také nějakou důstojnost. Prosbě o správný způsob bázně porozumíme velmi dobře, jdeme-li s betlémskými pastýři do Betléma k jesličkám, a vyznáme-li se v kralické bibličtině:„A aj anděl Páně postavil se podlé nich, a sláva Páně osvítila je. I báli se bázní velikou!“

Víme, že pastýři stanou v úžasu a jdou radostně až do Betléma. Skoncovali se strachem z noci i lidí, z lidských vládců i okupační římské armády císaře Augusta. Pastýři jdou vítat někoho, kdo jim ukazuje pravou cestu k Bohu i k lidem. Je to potvrzeno chvalozpěvem a přáním, aby lidé získali dobrou vůli: „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.“

7.„Radujme se vždy společně“[12] zpívají též dnešní američtí moravští bratří

Musíme se vrátit do 16. století, tehdy je Jednota bratrská příkladem harmonického soužití českého a německého reformačního živlu – v Čechách i na Moravě. Část Jednoty bratrské tvořili lidé, kteří mluvili německy. Bratrský synod odsouhlasil, že také pro německy mluvící členy Jednoty bratrské vytiskne zpěvníky v němčině, aby také jejich bohoslužba byla provozována řádně a ve srozumitelném jazyce. Roku 1531 byl vydán v Mladé Boleslavi Weiseho kancionál. Roku 1544 byl vydán další v Norimberce – šlo o překlad českého Rohova kancionálu z roku 1541 (vydal Pavel Severýn z Kapí Hory v Praze). Roku 1566 vyšel další německý kancionál – tentokrát vytištěný v Ivančicích.

Vysvětlení musím proložit osobní vzpomínkou. V americké Atlantě ve sboru Moravských bratří jsme s mou ženou Evou při bohoslužbách zpívali anglicky ze zpěvníku Moravských bratří. Ke svému překvapení jsme zjistili, že bratří mají přeloženo do angličtiny z písní Jednoty bratrské asi 40 písní, včetně zakladatelské písně Jednoty bratrské: Radujme se vždy společně. Historicky se to seběhlo pravděpodobně tak, že německy mluvící členové Jednoty bratrské z Moravy i Čech museli v 17. století také odejít nebo se pokatoličtit. Sedláci odejít nesměli, tak tajně utekli do Polska a luterských částí Německa. Usadili se na různých místech, mimo jiné v Berlíně a v Lužici, popř. v blízkosti Herrnhutu (Zinzendorf; 1700 – 1760). Roku 1734 přišli německy mluvící Moravští bratří ve velkém počtu do americké Pennsylvanie. Založili Betlém, a také vzdělávací a sociální ústavy. V Betlémě mají své universitní středisko dodnes. Zde se vzdělávají kazatelé, kteří pak působí na mnoha sborech v Americe a po celém světě.

Moravští bratří mají ve svém oficiálním zpěvníku téměř 40 písní, které jsou také ve zpěvníku Českobratrské církve evangelické. Kromě toho tam mají též pietistické luterské, ale i probuzenecké anglické a písně vzniklé na americkém kontinentě. Ze zpěvníku amerických moravských bratří zpívají s chutí i afroamerické moravské sestry a moravští bratří, protože „moravští bratří“ v Americe vytvářejí otevřené sbory, otevřené všem.

Touto otevřeností američtí moravští bratři také pokračují v otevřenosti Jednoty bratrské, která evropskou hierarchickou společnost v některých ohledech přece jen vyučovala k důstojnějšímu a svým způsobem k demokratickému chápání společnosti a k větší náboženské toleranci. Vedla „ke kázni“ slova Božího, k životu před tváří Boží, k reverenci, a ta jsou hodnoty nabízené bez rozdílu skutečně všem – svědčí o tom Rudolfův majestát (1609) i Česká konfederace (1619), i Kšaft či Pansofia. Snad právě proto mohl oslovit T. G. Masaryk lid československý (1918 Washingtonská deklarace) „…my, národ Komenského“. Tuto identitu lidské důstojnosti viděl Masaryk v Jednotě a přál si v ní pokračovat i v době moderní. Chtěl ji rozvíjet v době samostatnosti, kterou jsme ztratili na dlouhá staletí právě v 17. století. Chtěl navázat na Komenského projekt duchovní i politické obnovy.

Pavel Keřkovský

 

 

——————————————————————————–

 

[1] Radujme se vždy společně, Evangelický zpěvník , 397, Synodní rada českobratrské církve evangelické, 1979; (konstitutivní píseň Jednoty bratrské, 1467, B. Gabriel Komárovský, B. Matěj Kunvaldský).

 

[2] O pronásledování novokřtěnců – W. R. Estep, Příběh křtěnců, Bratrská jednota baptistů, 1991, s. 59n.

 

[3] Tomáš Knoz, Kralické „velké století“, in Kralice nad Oslavou, 2010, Brno, s. 113 – 152.

 

[4] Mocný Bože, při Kristovu, Evangelický zpěvník , 419, Synodní rada českobratrské církve evangelické, 1979; (M. Luther 1542).

 

[5] Stanislav Segert, Básnické překlady a převody biblické poezie, in Česká bible v dějinách evropské kultury, Brno 1994, s. 68; Mirjam Bohatcová, Exulantská vydání Kralické bible, in Česká bible v dějinách evropské kultury, Brno 1994, s. 27 – 40).

 

[6] EZ 182 Pán Bůh je síla má; 1636 – Jiří Třanovský.

 

[7] Milan Kopecký, Bible a barokní literatury, in Česká bible v dějinách evropské kultury, Brno 1994, s. 57 – 66

 

[8] J. B. Souček, Teologie výkladů Kralické Šestidílky, 1932; viz Jan Heller, Teologie Kralické bible, 1994, s. 81-88, in Česká bible v dějinách evropské kultury, Brno 1994.

 

[9] Mirjam Bohatcová, tamtéž.

 

[10] Stanislav Segert, tamtéž, s. 69.

 

[11] Pavel Aleš, Význam staroslověnské bible v české duchovní tradice, Česká bible v dějinách evropské kultury, Brno 1994, s. 89 – 96, zde s. 93-94.

 

[12] EZ 397, Radujme se vždy společně, tamtéž.