David Loula

TOMÁŠ ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO – KLASIK ČESKÉ LITERATURY

1333 -1409

Tomáš, neboli Tůma se narodil a vyrůstal v jihočeské tvrzi Štítné u Žirovic. V roce 1348 odešel do Prahy studovat na Karlovu univerzitu, kde dosáhl rozsáhlého vzdělání. Po návratu na svoji tvrz se dále vzdělával čtením knih a udržoval nadále živé styky s pražskou univerzitou. Později svou tvrz pronajal a odstěhoval se do Prahy natrvalo. V roce 1355 se oženil a měl pět dětí, ze kterých se dospělosti dožily pouze dvě – syn Jan a dcera Anežka. Tomáš své děti velice miloval a pečoval všemožným způsobem o jejich blaho. Právě jeho vlastní děti se staly podnětem a důvodem, proč se začal věnovat psaní. Psal nejprve především pro své dítky, aby jim vštípil lásku k Bohu a bližním.
Mocný vliv na Tomáše měl Milíč z Kroměříže. Často se o něm ve svých knihách zmiňuje a připomíná jak bylo jeho srdce zapáleno, když naslouchal Milíčovým kázáním. Popisuje Milíče jako člověka plného Boží milosti, v jehož srdci plápolá jeho silný duch a vydává mnoho ohnivých slov. Dokonce otevřeně vyznává, že kdyby nebylo Milíčových kázání, nebyly by snad ani jeho knihy.

V klidu a tichosti jihočeské tvrze se rodí originální myšlenky a nalézají podobu v mnohých knihách, psaných půvabnou a krásnou češtinou. Jinak ani Tomáš nemohl – nebyl vysvěceným knězem, aby předával své myšlenky v kázáních. Nebyl ani doktorem teologie, aby psal latinsky pro učence. Jeho cílovou skupinou se měli stát obyčejní prostí Čechové. Mnozí doktoři se hned ozvali a začali Štítného napadat, kvůli tomu, že se odvážil psát o učených věcech česky a předkládat to prostým lidem. Ten to přijímá v klidu a brání se pádným slovem, že Bůh latiníků a Němců je i Bohem Čechů a přidává příběh ze Skutků apoštolských o ztroskotání lodi s apoštolem Pavlem na Maltě. Když Pavel přikládal na oheň, aby se trosečníci ohřáli, uštknula ho zmije. Pavel ji setřásl do ohně a nic se mu nestalo. Také mnozí dobří lidé sbírají rozličné knihy a spisují, aby se ohřáli ti, kdo se třesou zimou a tápají v moři tohoto světa a zlý starý had ďábel pustil jed závisti, aby závistí leptal moc pravdy božího slova. „Tohoj‘ nebyl prázden ni Jeronym, ni Augustin, ani Řehoř: a což pak já! Ano mnozí rádi by české knihy zatratili, a tož jen dobré. Oněm básniem, jimiž smilní viece se v svém smilsvě rozžehují, nic nedějí; aneb ještě ponúkají, aby svět byl vzdy milován, protiv zápovědi Boží, jenž jest řekl skrze svatého Jakuba: ‚Kdož chce býti přítel tohoto světa, bude Boží nepřítel‘.“ Sprosté a dvojsmyslné básně v češtině učencům nevadily, ale výklad Písma ano. Není-li lepší číst česky knihy, které v člověku probouzejí správnou touhu po Bohu, než živit zlou žádost smilstva, klevetění a svárů? ptá se Štítný. A zdali se nestaví mosty, kvůli nebezpečí, že by z nich někdo mohl spadnout? A zakončuje: „A protož nechžť mě had i uštne, a já sbierám tyto třiešťky k dobrému ohni, abych se i s vámi shřél; úfaji v Buoh, že se zhojím, jakož sú se zhojili jiní.“

Tomáš se ve svých knihách zaměřoval především na praktický křesťanský život. Své spisy poskládal do větších celků, které nazval – Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, Knížky o šašiech a Řeči besední. V posledním svazku se věnoval více věroučným tématům.

V čem je pro nás Štítný přínosem a příkladem v dnešní době? Když pomineme skutečnost, že se stal zakladatelem česky psané odborné literatury, jak se o něm vyjádřil Jaroslav Vlček „Štítný je originální jazykový klasik, jakým ze slovanských literatur té doby nemůže se honositi žádná, ze západních málokterá,“ musíme se podivovat nadčasovosti jeho myšlenek a učit se čistému křesťanskému životu.

Štítný vychází z jistoty, že Bůh je dobrý a miluje člověka. Stvořil ho ke své podobě. To znamená, že mu dal stejnou důstojnost, kterou má sám. Člověk je Božím obrazem a má velikou cenu v Božích očích. Tuto pravdu Štítný opakuje znova a znova, aby v lidech budoval vědomí vlastní hodnoty. Bůh člověka miluje a hledá pro něj jen dobro. Člověk se však od Boha odvrátil a tím pošpinil Boží obraz v sobě. Hříšník nosí trest sám v sobě. Tím jsou výčitky svědomí. Dva si šeptají, a kdo je vinen, hned myslí, že šeptají o něm. Listí vzchřestí pod zajícem a zloděj se lekne, maje za to, že již na něho běží popravčí. Hříšník myslí, že, odejda od Boha, mohl by nalézti něco lepšího. Jak se mýlí! „Vrť sem, vrť tam, všudy krušno, a v jediném Bohu pokoj.“

Život člověka je přirovnán ke stromu. Kořenem je víra, kmenem je naděje a láska je mízou. Bez mízy uschne kořen i kmen a strom nenese ovoce. Bez lásky není ani živé víry, ani naděje. Čím více má strom mízy, tím lepší ovoce dává; čím větší lásku bude mít člověk, tím krásnější a lepší bude ovoce jeho dobrých skutků: krásné k dobrému příkladu, dobré k užitku. Bůh si přeje, abychom ho milovali celým srdcem a ochotně jako otce, kvůli němu samému, ne kvůli darům, nebo ze strachu před trestem. Není pravé lásky k Bohu bez lásky k bližnímu a bližní nemůže nám být milý, bez lásky k Bohu. Kdo chce správně milovati bližního, má se sám nejprve umět milovat. Neboť láska k sobě je měrou lásky k bližnímu. To je zajímavá myšlenka Štítného. Vychází ze slova Pána Ježíše, který nám přikázal milovat bližního tak, jako sebe samého. Nemůžeme nikdy milovat bližního více, než sebe. Pokud si sami sebe začneme vážit pro Ježíše Krista a důstojnost a velebnost, kterou na nás vložil, pak nemusíme s druhými soupeřit, kdo je lepší, nebo větší, ale můžeme ho milovat a ctít ho, jako sami sebe. Problém lidí je v tom, že ačkoliv hledají pro sebe to nejlepší, přesto si sami sebe neváží. Lidé se podceňují, ponižují, nevěří si a vnitřně sami sebou pohrdají. Proč? Protože nevidí, že jsou stvořeni dokonalým Bohem k jeho krásnému obrazu. Ale oni si myslí, že vznikli z opice a proto si sebe ani vážit nemohou, protože hodnota člověka je ve vlastním vnímání dána původem. Proto Štítný tolik zdůrazňuje Božský původ člověka – aby si lidé sami sebe začali vážit, protože teprve tehdy budou moci upřímně milovat a oceňovat druhé lidi, ať již jsou jakýkoliv.

Mezilidským vztahům se Tomáš věnuje velice často a do důsledků. Pokud bychom jeho rady začali v životě uskutečňovat, bylo by již Boží království mezi námi. Věřím, že nepsal pouze o teorii, kterou by neznal, ale jsem přesvědčen, že když popisuje krásné, čisté a upřímné vztahy mezi lidmi, popisoval komunitu lidí, která se shromažďovala kolem Milíče v Novém Jeruzalémě. Tam skutečně vládla vzájemná důvěra, nezištná podpora a pravdivá láska. Podle Štítného jsme povinni z lásky přemoci svou nechuť vůči bližnímu. Mohu nenávidět zlý skutek v bližním, ale on sám mě mrzeti nemá. Naše odpuštění musí být opravdové, ne pouze na oko. Ne jako někteří odpouštějí svým ‚hněvníkóm‘ a říkají: „Já mu odpouštím; ale ty, Hospodine, jemu neodpouštěj !“ Kdo komu odpustí, má se za něho také modlit a nemá mít radost a potěšení, když se mu stane něco zlého. Samozřejmě k tomu patří i upřímné napomínání z očí do očí. Nikdo nemá nikoho pomlouvat, ale musí mít smělost, aby viníka pokorně napomenul v soukromí. Pokud ani pak neuposlechne, má si přibrat ještě jednoho, nebo dva, aby se zastyděl. Když neuposlechne ani poté, má to být oznámeno církvi. Ale toto napomínání má být činěno v opatrnosti a s moudrostí. Předmětem napomenutí mohou být skutečné hříchy, ne jen domněnka, podezření.

Tomáš povzbuzuje křesťany, aby milovali druhé vždy, ne jen když je vhodná chvíle. Milovat máme nejvíce ty, se kterými jsme často – rodina, sousedy, spolupracovníky… A i když tě někdy rozhněvá svou hloupostí, neopouštěj hned poslušnost Božímu příkazu milovat. Pohleď na to, kolik práce podstoupí otec a matka, než vychovají své dítě; tak i ty mnoho vydrž, abys vychoval svého přítele. Když tě mnohokrát rozhněvá, mnohokrát odpusť a hledej cesty, abys ho zpět získal i když ti ukřivdil. Málo miluje ten , kdo se dá pohnout k hněvu, že „vzklne, vzlaje pro lec cos, vzprcha protiv družci; kterýž dotud jen miluje jen řečí, doňadž nenie družci třeba, ale skutkem nepomóž, když uzří nedostatek čí, a moha pomoci.“ Prorockým hlasem Štítný promlouvá, když varuje před čertem, který působí různice a rozdělení. „Protož pomáhejte sobě podle Boha, i v duchovních věcech i v tělesných, a pilně se střezte i črta i člověka zlého; nedajte mezi sebú róznice i jedné učiniti. Črt dobré čisté přiezni nerad vidí, neb všeho, což dobrého jest, nevidí rád.“

Dále Štítný popisuje jednotlivé ctnosti, ale nemůžeme všechny zmínit, proto aspoň některé, jako ochutnávku z číše čistého křesťanství. Zajímavá je úvaha o pokoře. Pokora je základem všech jiných ctností, drží nás v pravdě a pokud bychom vyšli z pokory, všechny další ctnosti by se zhroutily na hromadu. Tak je potřebná, že bez ní by nikdo nemohl shromáždit další šlechetnosti, jako by nemohl za větru peří sypat na hromadu. Pokora má tři stupně. První: kvůli poznání sebe samého si o sobě mnoho nemyslet, ale uvažovat o sobě lacino. Druhý: mile přijímat od jiných, když by si tě nevážili a stydět se v srdci, kdyby tě ctili, pokládajíce tě za lepšího. Třetí: ten, kdo je někým velkým, přece zůstane pokorným a chválu, kterou mu druzí dají, obrací na Boha. Tento důraz na radostné snášení křivdy se později táhne i v učení Jednoty bratrské a Moravských bratří. Komenský napsal v Ráji srdce, že kdo neumí vesele snášet křivdu, nemá ještě v plnosti Ducha Kristova.

Trpělivost je výsledkem lásky a pokory. Přemáhá v nás hněv a vede ku pokoji. Vede nás k tomu, abychom odevzdaně nesli zlo zasloužené i nezasloužené. Z dopuštění Božího každý má nějaké utrpení. A je to zvláštní znamení, že Bůh toho miluje, komu dá nést díl svého břemene. Spasitel rozdělil své břímě po všech svých milých. Proto se nesmíme utrpení vyhýbat, vždyť „skrze mnohá protivenství musíme vejít do království nebeského, a nebudeme-li s Kristem trpěti, nebudeme s ním ani kralovati.“

Chudoba je nedbání zboží, štědrost. Je ctností, když někdo kvůli Bohu a pro lásku k pravdě nepodrobí své srdce majetku tohoto světa, že by si ho vážil nade vše, v něm skládal naději a získával ho správně, nebo křivě, nebo ho vlastnil čestně, nebo nečestně. Ctností není, když někdo o majetek nestojí z lenosti, nebo z jakési svobodné mysli (asi lhostejné). Osidla jsou v majetku, ale jsou i v chudobě. Bylo by dobré všechno opustit a být jen v žádosti nebeské. Ale to není všem dáno. Podle sv. Řehoře nemůže-li kdo opustit věcí světských, má je tak vlastnit, aby ho svět jimi nevlastnil.

V další části píše Štítný o neřestech. Hlavním hříchem je pýcha, hrdost a povýšenost. U žen jsou jejími projevy i parádivé způsoby. Proto napomíná hospodáře: „Líčí-li se žena, mluv před ní o tom, jak je to stydká věc, tak šeredně mazati se aneb cizí vlasy na se cpáti.“ Místo, aby měla čest, bude často v hanbě, protože uzří-li to moudří, budou ji míti za blázna. A jiné paní jí ze závisti budou ‚smích váleti‘. Taková žena chce, aby byly měkké ruce, líčko mlado, vlasy krásny, zkrátka, aby vše, co má, rozkošné bylo. Proto také někdy krásu svou falšuje. Na druhou stranu přiznává, že někdy urozené ženy se musí ustrojit do společnosti dle svého stavu. A také ví o lidské zlobě, a tak když jinde píše proti pomluvám a kritizování, zmiňuje, že někdy se stává, že lidé odsoudí člověka pro krásné oblečení, ale přitom, kdo dotyčného zná, ví, že to neobléká z pýchy, ale pro potřebu. Proto nesmí být znamení hříchu pokládáno vždy za hřích.

Velkou neřestí je závist a hněv. Je zajímavé, že už v době Štítného bylo třeba tolik brojit proti této zlé vlastnosti české, která se projevuje nedůvěřivostí, závistí a nepřejícností. Podle Tomáše nemáme o bližním nic zlého mluvit, ale ve svých myšlenkách o něm máme mít dobré mínění. Závist se drží pýchy, protože pýcha je máti závisti. Je to hřích nejďábelštější a není v něm žádné lahody, ale vždy jen mučí srdce toho, kdo závidí. Závist je nebozez ďáblův, jímž vrtá a mučí lidská srdce. Existuje trojí pokolení závisti. První, že závistník nelituje škody bližního a neraduje se z dobra bližního. Druhé, že lituje dobrého, které se stane druhému, a raduje se ze zlého jeho. Třetí a nejhorší, když někdo sám ze závisti způsobí zlo bližnímu, nebo zabrání jeho dobru. Ze závisti vzniká nenávist a pokoutní cti utrhání. Závistník jiné tupí, špatně soudí, dobré obrací ve zlé, i u nejlepších lidí vidí poskvrnu, podezřívá. Proto Richard (a Sancto Victore) přirovnává závist k medvědu, kterého viděl Daniel (7.5) v nočním vidění, že má tři řady zubů. Medvěd je zvíře mrzuté, zlostné a přebývá v tajných skrýších. Také závist, stydíc se za svou mrzutost, chce být utajena, ale je zlostná a nenávidí štěstí jiných.

Tomáš Štítný ze Štítného byl jedním z hlasů na poušti. Připravoval cestu pro Pána, který se rozhodl přijít do českého království. Mnoho srdcí bylo dotčeno těmito knihami Mnoho lidí začalo toto učení uvádět ve skutek. A děti? Dcera Anežka si koupila dům vedle Betlémské kaple, aby byla blízko Božího ohně, který se tam rozhořel službou Mistra Jana Husa. Stala se mu mocnou oporou a přímluvkyní. A syn Jan dne 2. září 1415 připojil svou pečeť k listině českých pánů kostnickému koncilu, protestujících proti upálení svatého a spravedlivého muže, Mistra Jana z Husince.

LITERATURA

Tomáš Štítný, Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, Karel Jaromír Erben, Praha 1852

Dr. Josef Jančík, Tomáš ze Štítného, učitel života, Akord, Brno 1940

Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury, Jednota českých filologů, Praha 1897