Vážení přátelé, nesmírně si cením příležitosti krátce promluvit na Kralických slavnostech.

Na začátek bych měl uvést tři skutečnosti. Zaprvé: tak jako Karla staršího ze Žerotína mohu v nejlepším slova smyslu považovat za moravského patriota, pak se sám považuji za patriota Českého. Zadruhé: ačkoli moji předkové patřili po mnoho generací k českým bratřím, víru jsem aktivně začal praktikovat ve svých dvaceti letech, po osobním obrácení se k Ježíši Kristu jako svému Zachránci. Postupně objevujíc poklady české reformace si nejvíce cením dvou literárních děl – Bible kralické a Labyrintu světa. Ty považuji za vrchol a skvost české literatury, stejně tak jako si cením zbožné praxe staré Jednoty bratrské.

A konečně zatřetí: nevystupuji jako historik, či odborník, nýbrž jako duchovní správce Křesťanského společenství, který ve výjimečných postavách naší minulosti a jejich postojích hledá inspiraci pro svou současnost. Z okruhu Jednoty bratrské na Moravě především pak v postavách Blahoslava, Žerotína a Komenského.

Než se společně vypravíme za Žerotínem, položím vám jednu, nikoli pouze řečnickou, otázku:

Co Vás v životě ovlivnilo, či ovlivňuje?

Rodiče a přátelé
Výchova a vzdělání
Okolí a okolnosti
Práce
Literatura (či obecněji kultura)
Doba (či jak se říká paradigma doby) v níž žijeme

Pro porozumění Žerotínovi je tedy potřeba stručně zmínit dobu a okolnosti, v nichž tento moravský šlechtic žil.

Dané období jsme uvykli označovat jako manýrismus, tedy určitou dobu přerodu renesance v baroko. Z filosofického pohledu bych ji označil jako konec renesančních vzdělanců „středověkého střihu“ a počátek moderních encyklopedistů a racionalistů.

Manýrismus je nejenom kulturním obdobím, ale fakticky i náladou: víra i rozum jsou viklány, zpochybňovány a znovu nalézány. A někdy se do popředí derou spíše pověra a okultismus (zejména na dvoře Rudolfa II., ale také na dvoře Viléma z Rožmberka). Zároveň jde o časy, kdy především protestantská víra osvobozuje vědu k životu, neboť ji postupně zbavuje pověry a otevírá dveře k exaktnímu poznání Božího stvoření i řádu.

V našem příběhu jde především o poslední polovinu šestnáctého a první třetinu sedmnáctého století, éru vlády Rudolfa, Matyáše a Ferdinanda. Je to doba plná náboženského a politického napětí. Doba jako by vymknutá z kloubů. Podobné časy Království koruny České zažilo před necelými dvěma sty, za bouří husitských.

Dlouhodobý zápas o českou konfesi, značná míra vzájemné tolerance, která se po bratrovražedných bojích a rozvratech postupně vytvořila na našem území, byla „idylou“, kterou našemu království závidí celá tehdejší Evropa. A situace na Moravě, zejména té jižní, byla, alespoň pokud jde o náboženskou toleranci, mnohem laskavější a velkorysejší než v Čechách. Tato idyla po více než jednom století však končí. Znovu se v naší zemi vrší a později i vybuchují nábožensko-politické konflikty. A střet stavů s panovníkem stojí na začátku konce vzájemné snášenlivosti.

Říká se, že neklidné doby rodí mimořádné muže a neuvěřitelné paradoxy. Platilo to pro dobu bouří husitských, které přinesly osobnosti takového formátu, jakými byly Jakoubek ze Stříbra, mistra Jana Rokycana, Ptáček z Pirkštejna, Jiří z Poděbrad, či názorově tehdy nejvýraznější postava Petra Chelčického. Ostatně z myšlenek a odkazu posledně jmenovaného se později zrodí Jednota bratrská.

Co zaznělo o mimořádnosti doby husitské, platí taktéž i pro dobu Karla staršího ze Žerotína. S Komenským můžeme směle říci, že je to doba spletitých Labyrintů a možná jen uvnitř, v srdci člověka, lze hledat a nalézt pokoj. Pokoj, který nabízí osobní setkání s Ježíšem Kristem a jeho milostí. Tak, jak ho popisuje Komenský na konci svého Labyrintu, tak jak ho prožil Žerotín uprostřed svých pochyb. A nakonec, jak jsem jej mohl poznat sám osobně a možná i mnozí z vás.

Krizi, která přivede říši na pokraj rozvratu a později se promění v třicetileté válečné běsnění, do něhož se zapojí všechny tehdejší významnější evropské mocnosti, vyvolávají dva bratři z rodu Habsburků: psychicky nemocný císař Rudolf II. a jeho chorobně ambiciózní bratr Matyáš I.

Katolíci i protestanté z řad šlechty mění svá náboženská přesvědčení. Bratrsky vychovaný a vzdělaný Karel z Lichtenštejna (Žerotínův spolužák z Ivančické bratrské akademie) se později stává katolíkem a odpůrcem souvěrců. V jistém smyslu je symbolem poražených stavů a jako zástupce krále zasedá při staroměstské exekuci. Taktéž Albrecht z Valdštejna jako katolický konvertita nakonec udělá závratnou vojenskou kariéru v císařském vojsku.
Katolík Kryštof Harant se naopak připojuje k protestantům a řídí úspěšnou palbu baterie děl vojska českých stavů, které obléhá Vídeňské sídlo panovníků. Jeho velitelské schopnosti ho nakonec stojí hlavu. Naproti tomu poslední Rožmberkové – pan Vilém a pan Petr Vok – se rovným dílem zařadí mezi katolíky a evangelíky. Důležité je zmínit i exil, který se pro pronásledované šlechtice i duchovní poprvé stává záchranou a jindy naopak trestem.

Při prvním letmém pohledu se nám může zdát život Karla staršího ze Žerotína – ať už jde o život společenský, politický, náboženský i soukromý – jako veskrze nepovedený, nebo přinejmenším hodně problematický. Žerotín svým vzděláním, diplomatickými i vůdcovskými schopnostmi, rozhledem, náboženskou tolerancí a v neposlední řadě morálními postoji, bezesporu patří k nejvýznačnějším kavalírům své doby. Výrazně převyšuje tehdejší elitu doby, je vskutku výjimečným člověkem. Renesanční intelektuál každým coulem – nejen velkého všeobecného rozhledu, politicky zdatný a právně či duchovně vzdělaný, ale též organizátor, stavitel, hospodář a rozmnožitel statků, a v neposlední řadě i Moravský místodržící, tedy zemský hejtman. Při zpětném pohledu v něm můžeme vidět bezpochyby patrně největšího moravského politika tehdejší doby. Největší moravský politik – možná až doposud.

Tomáš Knoz ve své výborné monografii věnované tomuto muži připodobňuje s jistou nadsázkou Karla staršího k Cervantesovu literárnímu hrdinovi Donu Quijotovi. Je tu však jeden podstatný rozdíl – Karel starší ze Žerotína není pomateným idealistou, bláznivé je okolí, okolnosti a doba, v nichž musel žít. Naopak jeho pohled na dobu je velice realistický, v kritice mnohdy až sarkastický. Přes svou střízlivost však Žerotín zůstává vždy laskavým, otcovsky napomínajícím přítelem.

Na otázku: „Jaký měl Karel starší ze Žerotína vztah k Bibli, respektive k víře?“, bych mohl odpovědět velice prostě, drže se zvyklosti Jana Ámose Komenského: tedy systematicky, ve třech obsáhlejších bodech.

Tím prvním je Žerotínovo vnímání sebe, jako muže, který spravuje zemi, statky a lid. Je to vztah určitého postavení a z něho vyplývající morální zodpovědnosti a tedy i povinnosti k svěřenému úkolu. Možná tento postoj nejlépe vyjadřuje nápis z kostela sv. Martina zde, v Kralicích.
Jde o citát oblíbený mezi šlechtici z Jednoty bratrské a pochází z knihy Moudrosti (1:1): Milujte světlo moudrosti všichni, kdo spravujete lid.

Je důležité si uvědomit, že autorita Písma se v Jednotě bratrské stala prvním a klíčovým pramenem nejenom vyznání, nýbrž celé žité praxe.

Tváří tvář této skutečnosti není neobvyklé, že si Karel starší sám, jako řada dalších jeho souvěrců, ve svých dopisech znovu pokládá zásadní otázku: „…zda on sám slouží obecnému dobrému?“. „Obecné dobré“ bych přirovnal k našemu „všeobecnému blahu“, či řečeno aktuálně (i když pouze „ekonomicky“) k: „trvale udržitelnému rozvoji“.

Jenže ono tehdejší „obecné dobré“ je Žerotínovou maximou, vycházející z Božího řádu, a je zároveň nejvyšší metou, k níž se dobrý správce vztahuje během svého pozemského putování. Nade vše ctí právo a spravedlnost a úzkostlivě jich dbá a dodržuje. (Mimochodem, v právu je vzdělán vynikajícím způsobem, však také zasedá na panských soudech v Brně a Olomouci. Díky znalosti latiny, francouzštiny, italštiny a němčiny jsou pro něho právnická, duchovní, lékařská i obecně humanistická díla zahraničních autorů snadno dostupná.)

Žerotínův postoj se tak odráží nejen v jeho apologetických dopisech, obhajobě určitých rozhodnutí a kroků, které učinil, nýbrž i v poznámkách o panských soudech Brněnských a Olomouckých, kde zasedal.

Jednou například uvádí (soud svatojánský 1601), že …jel k soudu z Basileje jako o život, v Rosicích se zastavil na sotva tříhodinový odpočinek a pokračoval dál. Teprve při příjezdu do Olomouce se dozvěděl, že soud byl odložen… Jindy přiznává, že byl tak sužován zdravotními problémy, že si nebyl schopen opatřovat patřičné poznámky ze soudu. Jak vidno, jde o postoj poctivý, nic nezastírající, zároveň maximálně zodpovědný.

Vědomí osobní povinnosti a zodpovědnosti za „obecné dobré“ též dobře vyjadřuje úryvek z dopisu, který adresuje Václavu Budovcovi z Budova:
„…a bráně vlasti, chtěje býti svoboden ve vlasti svobodné a vystavuje se nebezpečím, abych ji i sebe zachránil, nesahám v otěže moci boží, aniž předcházím přílišnou horlivostí spravedlnost všemohoucí dobroty boží, ale tak plním své povinnosti, že přec ve všem vůli dávám jeho nejvyššímu úradku, a tak vedu obranu sebe i Moravy, že snadno mohu od ní upustiti, jestliže by mě osud jinam povolal. Nejednám násilně, nýbrž podle práva, násilí nečiním, nýbrž odrážím. To káže přirozenost, ono pak dovoluje náboženství. Svého dobrého jména hájím a dbám své bezúhonnosti, jež každému ničemovi dáti pošlapati bylo by nejenom nekřesťanské, nýbrž i nelidské…“
V době, kdy našimi zeměmi putují cizí i císařská vojska, neváhá se Žerotín (v prosbě) spojit i se svými odpůrci, aby zabránil rozsáhlým škodám na lidských životech i majetku na území Moravy. Po Bílé hoře používá, ve prospěch svých pronásledovaných souvěrců, veškerých kontaktů ke zmírnění nařízení císařských soudů.

Tím druhým je skutečnost Žerotínovy víry v osobního Boha, který se ve své milosti k člověku sklonil skrze svého Syna Ježíše Krista a tím se stal člověku Zachráncem. Důvěra v milost Boží, důraz na Boží řád a zápas o dbalost Božích zákonů, jsou jádrem Žerotínova života: je v nich vychován i vzdělán, obrací se k nim v časech dobrých i zlých.

Tato důvěra vychází z vyznání i žité praxe Jednoty bratrské. Její základní postoj pochází z citátu svatého Augustina, jehož slova v základu rozpracoval už Jakoubek ze Stříbra, navázal na ně bratr Řehoř a do základních článků „dopiloval“ Lukáš Pražský.

„V podstatném svornost, v nepodstatném volnost, ve všem pak láska.“

Věci podstatné – jsou nepostradatelné pro spásu člověka. Ze strany Boží jsou tyto tři: (1) milost Boha Otce, (2) zásluha Ježíše Krista, (3) dary Ducha svatého; ze strany lidské pak: (1) víra, (2) naděje, (3) láska.
Věci služebné – jsou dobré pro spásu člověka, nicméně jsou okolnosti, kdy nejsou nutné (například z důvodů momentální nedostupnosti): (1) Písmo, (2) svátosti s klíči (tedy s výkladem/kázáním), (3) církev (jako tělo Kristovo).
Věci případné – nejsou nutné pro spásu, i když jsou jistě užitečné, mohou se však lišit podle případů, okolností či zvyklostí: řády, zvyky, obřady.

Při posuzování skutků Karla staršího ze Žerotína je tedy nutné mít neustále na paměti žitou víru právě ve zmíněném kontextu vyznání a učení Jednoty bratrské. Bez tohoto východiska nelze Žerotínovi, ani jeho postojům porozumět.

Karlův postoj v otázce důvěry v Boha snad nejlépe vyjadřuje spojení, tentokrát z Žerotínovy osobní korespondence, a sice v souvislosti s jeho zdravím, s nímž má problémy fakticky od doby rané dospělosti. Na otázku o svém zdravotním stavu tu odpovídá:
„S pomocí Boží dosti dobře se mám.“, a jindy zas: „…nebýt pomoci a podpory Pána Boha, tak bych podlehl hojném trýznění. Bůh mě ale na přímluvu mnohých mých přátel ráčil od smrti vykřesati…“

Ve slovech slyšíme vyjádření hluboké osobní důvěry v Boží moc a vůli, a též sounáležitost s okruhem přátel stejně věřících a obdobně smýšlejících. Zároveň vnímáme i vztáhnutí se k vyšší autoritě Boží, která nepodléhá lidským měřítkům, nýbrž ona sama poměřuje lidské smýšlení i konání.

V souladu s učením Jednoty bratrské si je Žerotín vědom toho, že před Bohem jsou si rovni on i jeho poslední poddaný. K údivu jeho šlechtických návštěvníků si jej dovolí na veřejnosti napomínat jeho bratrský kazatel. Hovoří to o jeho úctě ke slovu a služebníku Božímu a obrovské dávce osobní pokory.

Tím třetím, a patrně nejvýmluvnějším svědectvím, jsou Žerotínovy skutky.
Je mužem, který v mládí poznal odvrácenou tvář války: ve Francii (Rouen) a při tažení proti Turkům (Ostřihom). Nestává se však pacifistou v dnešním slova smyslu – tak, jak se domnívá historik Josef Válka, nýbrž spíše diplomatem, který se konfliktu snaží zabránit svým jednáním a všemi dostupnými prostředky. Násilí si neoblibuje, spíše je odmítá a varuje před ním. Je si přesto vědom, že jsou okamžiky, kdy není zbytí a je nutné se bránit. Ve svém zralém věku tedy hledá mezi znepřátelenými tábory spíše cesty smírné: ať už mezi bratry z domu Habsburského (hraje klíčovou roli při sjednání Libeňského míru v r. 1608), mezi vzbouřenými stavy a panovníkem, či mezi katolíky a protestanty.

Jeden z jeho listů vyjadřuje postoj ke stavovskému povstání (proti Rudolfovi):
Když jsme se chopili zbraní proti císaři, nikdy jsme nepředstírali, že jde o náboženskou otázku, nýbrž tvrdili jsme, že jde o porušení zákonů, odňatou svobodu, pošlapání výsady a naše smrtelné ohrožení, což nám naše zákony nejen povolují trestat zbraněmi, ale přímo nám to přikazují pod trestem ztráty cti a dobrého jména…

Naproti tomu se staví proti českému stavovskému povstání o deset let později, neboť je přesvědčen, že duchovní svobodu a právo, na rozdíl od obecných zákonů, nelze bránit se zbraní v ruce. Uznává práva českých stavů, souhlasí s jejich myšlenkou, ale odmítá způsob, jakým se domáhají svých práv. Proto se jako hlava moravské protestantské šlechty odmítá připojit k povstání a tím ovlivní i převážnou většinu moravské šlechty (což je mu to později zazlíváno a je dokonce držen od protestantů v domácím vězení).

Skutky Žerotína jsou zcela v souladu s jeho vědomím povinnosti a osobní vírou.
Žerotín žije to, v co věří a věří tak, jak žije (jak už bylo zmíněno: přesně v duchu zásad Jednoty bratrské).

Předně jde o jeho vztah k poddaným. Na Žerotínských sídlech se nepoužívalo násilí a hrozeb. Rodový majetek se na mnoha místech stává útočištěm pro bratrské věřící.

Během válek na domácím území zachraňuje bratrskou tiskárnu z Kralic do Náměště a později do Lešna (tak jako před tím jeho otec Jan starší ze Žeortína zachránil bratrskou tiskárnu před konfiskací přemístěním z Ivančic do Kralic).

Žerotín po Obnovení zřízení zemského nejprve poskytuje vnitřní exil (zejména na svém panství v Brandýse nad Orlicí) řadě protestantských kněží a jejich rodinám, později připravuje půdu v zahraničí (Lešno, Vratislav) a pomáhá exulantům v zahraničí, které dotuje ze svých prostředků získaných prodejem mnohých rodových statků. Sám odmítá návrh generálního císařského pardonu, který je mu Habsburky udělen za věrné služby, a s poslední manželkou tráví řadu let ve slezské Vratislavi. Nicméně se na sklonku života vrací dožít a zemřít do Přerova.

Mnozí dnešní politici rádi mluví o „žerotínském komplexu“ – tedy jakési obojetnosti či nerozhodnosti. Jde ale o hrubou neznalost, nebo spíše o zásadním neporozumění Žerotínovým východiskům, kterými byla víra, a také zodpovědnost vůči právu.

Můj osobní pohled na Žerotína je tedy tento: muž poctivě promyšlené a žité víry, vynikajícího vzdělání, širokého rozhledu, moudrý, pokorný a tolerantní, ctící právo a spravedlnost. Muž, který v nejisté době odvážně hledal cesty smíření – mezi jednotlivci i mezi rozličnými zájmovými skupinami. Muž usilující o „obecné dobré“, který nezištně podporoval nejpotřebnější.

Započal jsem jednou a zakončím další otázkou: „Kolik takových Žerotínů, přátelé, máme v politice dnes?“

Mým osobním přáním, touhou i modlitbou je, aby se do naší domácí politiky vrátili lidé víry, vzdělání, charakteru, rozhledu a schopností Karla staršího ze Žerotína. I my potřebujeme politiky, kteří nebudou přičinliví pouze ve vlastních sobeckých zájmech, nýbrž budou zpytovat své svědomí a tázat se sami sebe, zda i oni stále „slouží obecnému dobrému“. Žijeme v době tolik podobné době manýrismu: době plné zpochybnění tradičních hodnot, víry i racionalismu, doby plné pověr, okultismu a fanatismu. Potřeba lidí typu a charakteru Žerotína je i dnes velice naléhavá…

Děkuji Vám za pozornost.

Petr Plaňanský

Proneseno v Kralicích n. Oslavou
u příležitosti kralických slavností, 27. 9. 2014