Jan Hus je jednou z nejvýznamnějších osobností českých dějin, která dodnes oslovuje současníky především svojí odvahou zvolit si dobrovolnou smrt kvůli svému přesvědčení a víře. Husův skutek sebeobětování „pro pravdu“ po staletí inspiruje k osobní statečnosti a pevnosti v osobních hodnotách. V soutěži České televize o největšího Čecha se Hus umístil na sedmém místě, tedy mezi první desítkou největších Čechů. Přesto však průměrný obyvatel České republiky nezná Husovo učení, jeho základní hodnotová východiska a nadčasový odkaz jeho života a myšlení. Šestisté výročí od jeho upálení v Kostnici v roce 2015 je významnou příležitostí k seznámení mladé generace Čechů s aktualizovaným obsahem Husova poselství.
Jan Hus přinesl nejen českému národu čtyři základní nadčasové hodnoty, které svým životem hájil, pro které žil a pro které i zemřel.
1. Lidská důstojnost – Hus vracel lidem jejich hodnotu tím, že poukazoval na jejich rovnost bez ohledu na společenské postavení, vzdělání, majetek, krásu a vliv. To, že je člověk bohatý, vysoko postavený či krásný neznamená, že má větší hodnotu než ten, kdo tyto věci nemá. Tímto důrazem na lidskou důstojnost zakládající se na skutečnosti a víře, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu, se Hus stal nejoblíbenějším kazatelem své doby a jeho popularita daleko přesahovala hranice českého království. Hus vycházel z předpokladu, že člověk, který si sám sebe váží, dokáže si vážit také druhých lidí a začne jednat v souladu s vědomím své hodnoty v každodenních vztazích. Vědomí vlastní identity posiluje morální a hodnotový profil daného člověka, takže se nesnižuje k špatným vzorcům chování. „Važ si důstojnosti své duše a zachovávej ji v čistotě.“ (Dcerka)
2. Svoboda – Svoboda je jednou ze základních hodnot demokratického systému, kterou zaručuje právo demokratických zemích nejvyšším dokumentem – ústavou. Svoboda je vnější (občanská, politická), ale také je svoboda vnitřní – svoboda od strachu, svoboda žít jiným stylem než většinová společnost či svoboda od strachu z bolesti a smrti. Hus přinášel svými myšlenkami a svým působením osvobození společnosti od církevního systému, který církevními klatbami udržoval lidi v poslušnosti, strachu a mlčenlivosti. Hus se přirovnává k huse, která poznala, že klatba nemá nad ním právní moc a začala létat a jejím příkladem také mnozí další byli osvobozeni od nesvobody a začali svobodně létat. Hlavním osvobozujícím prvkem byla Husovi pravda, která má moc přinášet lidem svobodu: „Hledej pravdu, poslouchej pravdu, uč se pravdu, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě osvobodí.“ (Výklad víry)
3. Život v pravdě – Nejde jen o to pravdu znát, ale v pravdě žít. Nejde jen o teorii, ale více jde o praxi. Nejde o to, zda známe pravdu, ale zda jednáme podle pravdy. Nejde o to, zda máme pravdu, ale o to, zda pravda má nás. Husovi byla pravda absolutní hodnotou, kterou neurčil člověk, ale Bůh v Bibli. Proto si této pravdy cenil velice vysoko, dokonce ji považoval za důležitější než vlastní život. Více mu záleželo na obnově společnosti a církve než na správném poznání. Považoval za důležité pravdu poznávat, ale především žít v souladu s poznanou pravdou. Hus prezentoval životní styl života v pravdě – života v ryzosti, upřímnosti a opravdovosti. Života, kde přetvářka, faleš a pokrytectví nemá místo ani v případě, že cena za život v pravdě bude vysoká. Dnes se klade důraz na integritu osobnosti, na autenticitu, což jsou v podstatě synonyma pro opravdovost, kdy je osobnost člověka celistvá, není rozporu mezi vnitřním přesvědčením, mluvením a životem. „Žijte podle poznané pravdy, která nade vším vítězí a mocná je až na věky.“ (List pražské univerzitě 27.6.1415)
4. Víra ve vítězství pravdy – První československý prezident T. G. Masaryk si zvolil Husovo heslo Pravda vítězí jako určení českého národa a proto toto slovo dodnes vlaje nad Pražským hradem na prezidentské standartě. Ke stejnému vyznání se hlásil i prezident Václav Havel, který ho rozšířil na Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Hus byl přesvědčen, že pravda může být na nějaký čas poražena, ale nakonec přesto zvítězí. Tato jistota ho vedla k vědomí, že i pozemská prohra může vést ke konečnému vítězství pravdy. Skutečný vítěz není ten, kdo druhého potlačí a přemůže, ale ten, kdo hájí správnou věc. Tak se morálním vítězem stává ten, kdo byl poražen. Nejde o sebe prosazování a lidský souboj o moc a postavení, pokud někdo věří, že pravda vítězí, nemusí bojovat vlastní silou, aby pravdu prosadil. „Vítězí, kdo bývá poražen, protože jemu neuškodí žádné těžkosti, pokud ho neovládá žádná špatnost.“ (List mistru Janu Kardinálovi z Rejštejna, červen 1413) Pravda má tu zvláštnost, že čím více ji k zemi zatlačují, tím více povstává a čím více ji zastiňují, tím více září. (List Pražanům, listopad 1412)
